Letování natvrdo - 2. díl

Autor: Richard Fišer <Richard.Fiser@seznam.cz>
Téma: Dílna, Vydáno dne: 31. 01. 2013 na www.mo-na-ko.net


Úvodní obrázek článku Druhý díl je zároveň dílem posledním. Ačkoli je celá problematika složitější, pro prvotní náhled mohou dva články stačit. Nechme tedy Richarda Fišera dokončit povídání o letování natvrdo stříbrem:


Něco málo o tom co a za kolik:
Budeme se opět věnovat systému propan butan + kyslík. Propan mají všude. A jak to vypadá okolo kyslíku? Ten nabízejí také e-shopy, např. svářecí potřeby Sadílek nabízí tři velikosti - 2l za 2748 Kč, 5l za 4471 Kč a 10l za 4990 Kč. Dalším zdrojem mohou být internetové bazary, ale u těch opatrně.

U známého jsem viděl malou kyslíkovku udělanou z hasičáku - nakonec je to taky tlaková lahev. Nezapomeňte na hadice - ty raději kupte nové - a redukční ventily (v bazarech jich je dost).

Obrázek v článku Existují také takzvané rovnotlaké svářecí soupravy pracující jak na plynu, tak na kyslíku s tlakem 0,1 baru. Plamen má teplotu nějakých 1800 °C (napadá mě, jestli by tady nešel použít kompresor místo lahve, ale neznám žádného vlastníka takovéto soupravy). Tu jsem viděl na za 5 až 6 tisíc (pistole + hořáky + redukční ventily - viz obrázek).

Pár poznámek k pájkám a k letování:
Někdy ještě před třiceti lety jsme mosaz prostě letovali stříbrem a nikdo se nezajímal o nic víc, maximálně jestli je to drát nebo musí střihnout z plechu úzký proužek. Jako tavidlo sloužil borax, který se po letování musel odstranit v roztoku z kyseliny sírové, jinak se na něm otupil pilník (roztavením boraxu během letování vzniká sklovitá struktura). Jde sice o postup platný už od středověku, ale spoje držely a při namáhání povolil spíš materiál někde jinde než ve stříbře.

Po revoluci se otevřely dveře pokroku a byli jsme zahlceni množstvím specializovaných produktů (kapilární, výplňové, fosforové pájky, díky kadmiu stříbro perfektně zatékalo - kolikrát i kam nemělo). Pájky měly různou teplotu tání, daly se použít i na nerez a bílou mosaz. Tento, dejme tomu ideální, stav trval až do 21. 5. 2011. Cože se toho dne stalo? Zapracovala slavná EU směrnicí č. 494/2011 o distribuci a použití kadmiových slitin pro pájení natvrdo, protože kadmium je toxické - a začaly se používat alternativní slitiny (kadmium se začalo nahrazovat cínem, spoje ztvrdly a jsou tím pádem i křehčí). Znám firmy, které dodnes hledají náhradu. (Nepřipomíná vám to situaci okolo vodou ředitelných barev nebo klasických žárovek?)

Ale dost stesků, pro naše účely toho zbývá ještě dost. Co se týče tavidla, tak existují speciálně na nerez nebo jiná na lehké kovy, nebo na litinu... Nám by mělo stačit univerzální na barevné kovy. Obchody většinou nabízejí obalené pájky, které se tváří jako levnější než holé, ale váha pájky je včetně tavidla (při ceně za kg).

Pro lepší orientaci
Krabička se stříbrnou neobalenou pájkou 50 % stříbra o váze jednoho kilogramu stojí nějakých 13000 Kč bez DPH. Jedna tyčinka má nějakých 15 gramů při průměru 2 mm - ještěže se to dá koupit na kusy.

Přiložené tabulky:
Na prvním místě tam jsou fosforové pájky, které slouží pro pájení mědi a některých jejích slitin bez tavidla (mosaz a bronz jen s tavidlem). Nelze je však použít na pájení železa a slitin niklu (nerez). Letované spoje by neměly přesáhnout pracovní teplotu 150 °C. Moc netečou, což může být u něčeho výhoda. Spoj se tváří jako měděný návar a jak to vypadá v praxi, předvedl nedávno Alexander Čimo - slušná prace! Hlavně jsou fosforové pájky to nejlevnější, co se dá ze stříbrných pájek pořídit. Nejedná-li se o pohledovou věc, směle do to toho.

Když seženete kadmiovou pájku, máte vyhráno - hodí se na většinu materiálů: měď, slitiny mědi, ocel, nikl a jeho slitiny. Je tu ideální poměr tavení, mechanických vlastností a slévatelnosti. Pracovní teplota by také neměla přesáhnout 150 °C.

Obrázek v článku Pájky s obsahem cínu mají výbornou slévatelnost, vysokou pevnost spoje a mají vyšší pracovní teplotu (200 °C). Mají však i nedostatky: Rámeček, letovaný touto pájkou, při rovnání rád praskne, když při letování spoj vytvoří schůdek nejde překlepat jako dřív a praskne. Když se vám spoj nepovede napoprvé a vy ho rozletujete, už nejde jako dřív pouhým ohřátím stávajícího spoj vrátit. Stříbro už tak dobře podruhé neteče a má konzistenci kaše. Někdy stačí přidat další trochu pájky, ale spíš to budete muset opilovat a letovat znovu. Je to, jako když to přeženete s teplotou, a stříbro se začne vařit. Pak jde do háje jeho pevnost a spoj vypadá jako na kotlíku pana Voráčka (zakroužkovaná oblast na obrázku). Možná to byla i příčina jeho problému s netěsností spoje - byl přepálením asi porézní.

Tímto doufám, že mi promine mou troufalost brát ho jako příklad, ale snažil se a to se cení, všichni jsme nějak začínali. Zmiňuje se o pájce obalené struskou. Ten obal je tavidlo a funguje v určitém případě skutečně jako struska na hladině roztaveného kovu v hutích, zabraňující jeho oxidaci. Na naší pájce má však další účel a to očistit kov od oxidů pro lepší přilnutí stříbra. Tavidla jak na obaleném stříbru, tak nanášená samostatně se však také dají spálit. Pozor na zbytečné ohřívání do ruda, to vydržel pouze starý borax (pracovní teplota tavidel bývá většinou v rozmezí 550 - 800 °C).

Obalené pájky nepoužívám - je to zbytečná investice (postesknutí pana Voráčka). I když takové pájky od Castoline jsou špička a pracuje se s nimi jedna báseň, ale je dobré mít hned na začátku ohřívání na spoji tavidlo, aby nám kov pod plamenem neoxidoval, což nám obalované stříbro neumožní.

Neobalované pájky - pár postřehů pro práci:
Spoj by před letováním měl být kovově čistý - ideální je namočit do roztoku kyseliny sírové. Můžeme použít při větší oxidaci čistič na mosaz (vyrábí Elchemko). Někdy stačí i obyčejný ocet nebo smirek. Spojované díly sestavíme a eventuálně zajistíme proti pohybu (na roztavené hladině stříbra můžou uplavat), místo spoje natřeme kašičkou vyrobenou rozpuštěním tavidla ve vodě a je dobré přidat pár kapek čpavku. Hustotu nutno odzkoušet. (Kdysi jsem slyšel od zlatníků, že do této kašičky nanesené na spoj umisťují drobné kousíčky pájky už před letováním - a pájku už pak tím pádem během ohřívání nepřidávají.) To mi připomnělo zmínit se ještě o jedné formě pájek, a to kroužky, což je ideální na pájení trubiček - stačí jen navléknout a ohřát.

Před samotným letováním nebo v průběhu, když je potřeba, konec stříbrné pájky ohřejeme plamenem a strčíme do sypkého tavidla, takže bude vypadat jak velká zápalka. Materiál nebo spoj pak budeme ohřívat plamenem s přebytkem plynu a raději použijeme větší hořák, než menší hořák s ostrým plamenem. Snažíme se, pokud je to možné, nestát plamenem na místě ale ohřívat spoj kolem dokola. Jsou-li oba spojované díly různé hmotnosti, snažíme se ohřívat především ten hmotnější, když nám tavidlo začne sklovatět a po spoji téct, přidáme - dotkneme se spoje stříbrem. Měla by nám pájka skápnout a zatéct do spoje. Plamen posuneme po spoji a v ideálním případě uvidíme, jak nám stříbro zatéká ještě dále. Zůstane-li na materiálu jako kulička, tak materiál neměl ještě dostatečně vysokou teplotu, nebo v tomto místě mělo absenci tavidlo. U trubek se dá někdy pozorovat, jak stříbro oběhne kolem dokola. (Použijeme-li pájku třídy AG306 nebo AG106 nebo podobných vlastností, nemusí být mosaz ještě ohřátá ani do viditelné červené a už máme zaletováno.)

Sletovaný díl necháme samovolně vychladnout, neboť namáčením a prudkým zchlazením stříbro zkřehne. Současná tavidla z letovaného spoje odstraníme pouze vroucí vodou nebo je necháme ve vodě namočené do druhého dne, když nespěcháme, a eventuální zbytky odstraníme mechanicky. Můžeme to také namočit na hodinu do slabé kyseliny (někdy se také říká „pajc“ a ve starší literatuře najdeme jeho konkrétní složení). Stav odstraňování průběžně kontrolujeme. O máčení v louhu, které zmiňuje pan Voráček, jsem za třicet let praxe neslyšel a ani nikdo z mých kolegů - ale nezkoušeli jsme to. Odstraníme tím určitě dobře starou barvu nebo šmír. Když ale necháme mosaz v louhu delší dobu, tak ztmavne, a to je známka oxidace. Tedy pravý opak, než o co se snažíme.

Závěr
Pečlivě očištěným spojem před letováním předejdeme našim stresovým stavům během letování. Snad vám všem, kteří si budete chtít něco zaletovat, těchto pár řádků bude nápomocno, amen!

Budete-li mít někdo dotaz k problematice, pokusím se odpovědět, ale všechno také asi nebudu znát. Berte to jako postřehy mojí praxe (zlatník nebo topenář to můžou vidět jinak). Nejedná se o návod k použití a od té doby, co jsem viděl hořet tlakové lahve, apeluji i na tu bezpečnost (stejně se občas popálím o výrobek).

P.S.:
Pro letování nám bohatě stačí pájka s nižším obsahem stříbra (svářecí potřeby Sadílek: 34 % stříbra - tyčinka 120 Kč bez obalu, Bauhaus - od Rothenbergera za 170 Kč obalovaná). Malé soupravy kyslík + propan včetně náhradních kartuší o obsahu 0,9 l od firmy Rothenberger mají v nabídce Bauhaus a Obi (náhradní kartuše jsou za necelých 500 Kč).

Obrázková galerie
Obrázková galerie

Foto: Ilustrační snímky © 2013

Pro MoNaKo Richard Fišer Na začátek článku