Konstrukce válečných lodí 1. a 2. světové války

(3.6.2003)

použité fotografie mají pouze ilustrační charakter

 

    Pro lodní modeláře, kteří se zabývají maketami, je užitečné vědět co nejvíce o skutečných lodích, které jsou předlohami jejich modelů. Protože se už dlouhou dobu zajímám o válečné lodě 1. a 2. světové války a dobře vím, že údajů o nich je poskrovnu, chtěl bych v tomto článku v rámci svých možností stručně informovat o problematice konstrukce válečných lodí z uvedeného období. 


   Lodní trup se od poloviny devatenáctého století stavěl ze železa, později z oceli. Tvořila jej kostra složená z kýlu a žeber pokrytá pláty obšívky. Spojování částí ocelové konstrukce se dělo pomocí nýtů, mezi oběma světovými válkami se začalo prosazovat svařování. Plavidla mívala několik palub, přičemž větší lodě jich měly samozřejmě více. Bezpečnost zajišťoval systém vodotěsných přepážek a oddělení, s postupem času stále složitější a dokonalejší. Dalším bezpečnostním prvkem bylo dvojité dno. Jednotlivé lodní prostory bylo možno zatopit mořskou vodou v případě požáru, potřeby vyrovnání náklonu, dostatečného zatížení, či úmyslného potopení plavidla. Výtlak a tím také rozměr lodního trupu se postupně zvětšoval. Například bitevní lodě měly na přelomu 19. a 20. století obvykle výtlak 10000-15000 tun a délku 100-120 m, za 2. sv. války byl pro tuto kategorii typický výtlak 30000-40000 tun a délka 200-250 m. 

   Tvar lodního trupu se časem značně změnil, vždy však splňoval základní hydrodynamické zákonitosti. Dno trupu bývalo u starších lodí zaoblené, avšak během 1. sv. války se prosadil plochý tvar dna. Starší lodě byly také kratší a širší, kdežto ty novější byly poměrně dlouhé a štíhlé. Poměr délky ku šířce 10:1 nebyl u křižníků a torpédoborců 2. sv. války výjimkou. Značně se změnil tvar přídě. Během 2. poloviny 19. století byl módní zbraní kloun, proto přídě lodí postavených v té době vybíhaly pod hladinou ostře dopředu. Ke konci 19. století již vzhledem k rozvoji dělostřelectva ztratil kloun svůj význam, tento charakteristický tvar přídě válečných lodí však ze setrvačnosti přetrval až do 1. sv. války. Teprve pak se prosadil rovný, nebo zkosený tvar lodní přídě. Záď starších lodí do 1. sv. války byla při pohledu ze zhora do špičky, novější lodě ji měly již zaoblenou.

    Kormidla válečných lodí byla zpravidla vyvážená, v řadě případů zdvojená, přičemž dvě ploutve kormidla mohly být umístěny za sebou či vedle sebe. Pohyb kormidla byl zajišťován pomocí kormidelního stroje, většinou šlo o diesel, nebo elektromotor. Válečné lodě bývaly poháněny zpravidla dvěma až čtyřmi šrouby. Jeden šroub se u lodí s výjimkou malých člunů prakticky nepoužívá, protože neumožňuje manévry při nízkých rychlostech např. v přístavu, kdy je kormidlo neúčinné. Dva šrouby měly starší lodě poháněné parními stroji a novější menší plavidla, jako torpédoborce. Tři šrouby byly používány zřídka, většího rozšíření toto řešení dosáhlo pouze v Německu (např. Bismarck). Čtyřmi šrouby byly standartně vybavovány větší lodě poháněné turbínami, tedy od 1. sv. války. 
   Vnitřek trupu skrýval různá zařízení. Srdcem lodi byla samozřejmě kotelna a strojovna. Lodě z počátku 20. století byly již vybaveny moderními vodotrubnými kotli. Jako palivo sloužilo nejprve uhlí, během 1. sv. války se však prosadila nafta. Výhodou uhlí bylo, že působilo jako dodatečná ochrana proti střelám, loď používající naftu musela mít tedy lepší pancéřování. Výhodou nafty byla jednodušší manipulace, kapalné palivo se samozřejmě snadno přečerpává. Na počátku 20. století sloužily k pohonu lodí parní stroje. Jednalo se o víceválcové expanzní typy, nejčastěji trojčinné. Před 1. sv. válkou se však začaly prosazovat parní turbíny. Zpočátku byly problémy s jejich vysokými otáčkami, to se však vyřešilo pomocí převodů. Zpětný chod se u parních strojů dosahoval přehozením smyslu otáčení, u parních turbín pomocí převodovky. Kromě hlavních strojů byla na lodích i řada strojů pomocných. Jednalo se většinou o diesely sloužící k pohonu generátorů, čerpadel apod., řada menších zařízení na lodích byla poháněna elektromotory. Důležité bylo zejména ovládání lodní výzbroje. Kromě strojů se uvnitř trupu nalézaly zásobníky či nádrže paliva, dobře chráněné sklady střeliva umístěné pod čarou ponoru pod příslušnými děly, skladiště nejrůznějšího materiálu a potřeb a samozřejmě také prostory pro posádku. 
   Nástavby válečných lodí prošly během 1. poloviny 20. století velkými změnami. Obecně lze říci, že se s postupem času stále zvětšovaly a jejich tvar často býval charakteristický pro jednotlivá loďstva. Samostatnou kapitolou pak jsou nástavby letadlových lodí se svými hangáry, letovou palubou a ostrovem. Vývoj lodních nástaveb je názorný zejména v případě velitelského můstku či věže. Velitelský můstek je hlavním řídícím centrem lodě, proto býval vybaven vším potřebným zařízením a dobře pancéřován. Na fotografiích a nákresech je vidět, že lodě z 2. sv. války měly můstek o poznání masivnější, než jejich předchůdkyně z války první. Typické byly v tomto případě např. pagodovité nástavby japonských bitevních lodí. 

   Všechny lodě v éře parního pohonu byly samozřejmě vybaveny komíny, které výrazným způsobem charakterizovaly vzhled válečných lodí. Starší lodě spalující uhlí jich mívaly zpravidla větší počet, až tři nebo čtyři. Postupem času se počet komínů zredukoval a za 2. sv. války byl obvyklý jeden až dva. Pro lodě z období před 1. sv. válkou byly také charakteristické fajfkovité ventilátory, u novějších lodí měly ventilátory zpravidla tvar krabice se vstupem zakrytým mřížkou či žaluziemi a na siluetě lodě se neprojevovaly. Výkonné ventilátory byly pro válečné lodě nezbytností nejen kvůli větrání prostorů posádky. Obrovská kvanta vzduchu totiž spotřebovaly lodní kotle při spalování tun paliva. 

   Další charakteristickou lodní výbavou byly stožáry. Lodě parní éry již na nich samozřejmě nenosily plachty, ale pouze vlajky, pozorovací stanoviště, antény apod. Nejčastěji byly válečné lodě vybaveny dvěma stožáry. Jejich tvar se časem měnil podle požadavků na ně kladených. Bitevní lodě (predreadnoughty) před 1. sv. válkou často nesly masivní stěžně s bojovými koši (marsy) vybavenými lehkými děly a kulomety. Pro moderní bitevní lodě 1. sv. války (dreadnoughty) byly naopak typické trojnožkové stěžně. Bylo to dáno potřebou stabilního stanoviště dálkoměrů, pro které již vzhledem k rostoucímu dostřelu děl přestalo být umístění na střeše můstku vyhovující. Lodě 2. sv. války již měly nástavby dostatečně vysoké, proto byly dálkoměry a pozorovací stanoviště umístěny opět na nich a lodní stožáry se značně zredukovaly a sloužily již pouze pro nesení vlajek a různých antén. 
   Výzbroji válečných lodí jsem již věnoval jeden svůj článek, proto se zde nebudu o ní dále rozepisovat. Místo toho bych se chtěl zmínit o dalším charakteristickém atributu válečných lodí - o pancéřování. Ochrana válečných lodí před účinkem dělostřelby pomocí kovového pancíře se začala používat v polovině 19. století. Pancíř se nejprve vyráběl ze železa, později z oceli. Na přelomu 19. a 20. století již byly díky pokroku v metalurgii k dispozici kvalitní legované oceli. Tloušťka pancíře se měnila v důsledku rozvoje dělostřelectva a podle kvality materiálu. Silné pancéřování mělo pochopitelně vysokou hmotnost a spotřebovalo významnou část výtlaku lodě. Z hmotnostních důvodů nebylo možné pokrýt pancířem celou plochu lodě, proto bylo nutno používat různé systémy pancéřování navržené tak, aby poskytly maximální ochranu životně důležitým částem lodi. Torpédoborce a další kategorie malých lodí nebyly pancéřovány vůbec. Základem lodního pancéřování byl boční pás, který kryl prostřední část trupu na čáře ponoru. Obvykle byl doplněn dalšími pancéřovými pásy o menší tloušťce umístěnými před, za, nad a pod pásem hlavním. Pancéřová paluba měla za úkol krýt vnitřek lodi před shora dopadajícími granáty. Její význam se postupem času zvětšoval, jak rostl dostřel lodních děl a letectvo se stávalo pro lodě stále nebezpečnější. Menší plavidla, jako některé křižníky, mnohdy neměly boční pancéřování a pancéřová paluba tak představovala jejich hlavní ochranu. V takových případech měla často lichoběžníkový průřez a tvořila tak uvnitř plavidla jakousi střechu poměrně účinně kryjící kotelny a strojovny. Větší lodě měly často pancéřových palub několik, přičemž první měla přivést dopadající střelu k výbuchu a další měly krýt vnitřek lodě před střepinami. Také lodní výzbroj byla dobře chráněna. Dělové věže nesly silný pancíř, stejně jako jejich barbety (základny) a šachty muničních výtahů. Děla lehčích ráží byla kryta alespoň pancéřovými štíty. Dobře pancéřován byl samozřejmě velitelský můstek, představující nervové centrum lodi. Jednotlivé součásti pancéřové ochrany lodě nemohly být pochopitelně vyrobeny z jednoho kusu, ale skládaly se z mnoha ocelových plátů. Části pancíře připevněné na povrchu lodě (boční pancéřové pásy) byly označovány jako závěsné pancéřování, části pancíře umístěné uvnitř trupu (přepážky a paluby) jako integrální pancéřování. Éra pancéřové lodi trvala sto let od poloviny 19. do poloviny 20. století. Již během 2. sv. války však snížilo význam težce obrněných a vyzbrojených bitevních lodí letectvo a po válce pak jaderné zbraně definitivně ukončily toto zajímavé období námořní historie. 
   Ohledně tématiky konstrukce válečných lodích by šlo jistě napsat mnohem více. Mnohé modeláře by samozřejmě zajímaly také různé detaily lodní výstroje kvůli tomu, aby je mohli věrně napodobovat na svých modelech. Problémem je však nedostatek informací. Mě samotnému trvalo řadu let, než jsem po krůčkách dospěl ke svému současnému stavu poznatků. Přes všechny nedostatky však doufám, že tento článek přinese mnoho poučného zejména začínajícím modelářům a laickým zájemcům o historická válečná plavidla. 
 

Petr Plát - Petr.Plat@seznam.cz