Výzbroj válečných lodí

(5.3.2003)

   Války na moři mezi sebou lidé vedli již ve starověku, avšak teprve v období novověku počet a význam námořních střetnutí značně vzrostl. Rozvoj koloniální politiky měl za důsledek prudký vzrůst významu námořní moci, a tak na přelomu devatenáctého a dvacátého století všechny velmoci budovaly silná loďstva, která měla sloužit k prosazení jejich ambicí na světové scéně. Díky průmyslové revoluci došlo ke změnám v konstrukci a výzbroji válečných plavidel a tento rychlý technický vývoj dále pokračoval během obou světových konfliktů dvacátého století. Jednotlivé druhy námořní výzbroje používané za 1. a 2. světové války jsou tématem tohoto článku.

 

   Hlavním druhem námořní výzbroje bylo za obou světových válek dělostřelectvo. Postupně sice získaly na významu torpéda, miny a letadla, avšak ještě na konci druhé světové války děla stále představovala nejrozšířenější a nejuniverzálnější druh výzbroje válečných lodí. Během druhé poloviny 19. století prošlo lodní dělostřelectvo rychlým vývojem. Hlavně se začaly vyrábět z oceli a bylo zavedeno drážkování zajišťující větší přesnost střelby. Délka hlavně se prodloužila a na začátku 20. století činila většinou čtyřiceti až padesátinásobek ráže. Od dělových koulí se přešlo na střely podlouhlého tvaru. Černý prach byl nahrazen bezdýmným a děla se začala nabíjet zezadu. U velkých ráží se prosadily šroubové závěry, děla menších ráží byla většinou vybavena klínovými závěry. Postupně se prosadilo elektrické odpalování lodních děl. Problém zpětného rázu byl vyřešen zavedením brzdovratného zařízení. Dělostřelecké granáty se začaly plnit účinnějšími výbušninami (kyselina pikrová, trinitrotoluen), než dosud používaný černý prach. Zavedení pancéřování plavidel si vynutilo použití průbojných střel schopných před výbuchem proniknout dovnitř plavidla, a tak způsobit vážnější poškození. Neustálé soupeření mezi dělem a pancířem bylo charakteristické pro celou epochu pancéřových lodí trvající celé století od poloviny 19. do poloviny 20. století. Zvětšovala se i ráže děl. Na přelomu 19. a 20. století se stala ve výzbroji bitevních lodí nejobvyklejší ráže 305 mm (12 palců). S rostoucí velikostí a tím i hmotností děl se pochopitelně snižoval jejich počet na lodích. Zatímco plachetní řadové lodě z počátku 19. století nesly na svých palubách i stovku děl, bitevní lodě na přelomu 19. a 20. století byly vyzbrojeny pouze několika těžkými děly. Aby menší počet děl mohl být v boji dobře využit, začala se těžká děla montovat do otočných pancéřových věží zajišťujících velký odměr a ochranu obsluhy. Zásobování střelivem bylo zajištěno výtahy dopravujícími munici ze skladišť do dělové věže. Na začátku 20. století nesly bitevní lodě většinou čtyři děla ráže 305 mm ve dvou dvouhlavňových věžích na přídi a na zádi. Po zkušenostech z rusko-japonské války došlo ke zvýšení počtu těžkých děl na nových bitevních lodích nazývaných dreadnoughty podle první britské lodě tohoto typu.

Tato plavidla nesla běžně 8 - 12 těžkých děl. Požadavek na velkou palebnou sílu vedl k dalšímu zvyšování ráže lodních děl a na konci 1. sv. války již byly ve stavbě lodě s děly ráže 406 mm. Maximální dostřel lodních děl se prodlužoval a za 1. sv. války činil u těžkých ráží kolem 20 km. Pro dosažení zásahu cíle bylo nutné vyvinout efektivní systém řízení palby. Vzdálenost cíle byla zjištěna optickými dálkoměry a tato informace byla spolu s dalšími údaji potřebnými pro balistický výpočet (rychlost a kurs vlastní lodi i cíle, síla vln a větru, teplota, atd.) odeslána do řídícího centra palby, kde byly pomocí mechanických počítacích strojů provedeny potřebné výpočty a výsledné údaje o náměru a odměru byly odeslány obsluhám děl. Po vypálení první salvy byl sledován dopad střel a poté byly prováděny korekce zamíření, dokud nebyl cíl zasažen. Vypadá to sice jednoduše, ale ve skutečnosti nebylo nic snadného dosáhnout zásahu na větší vzdálenosti a úspěšnost palby se v bojových podmínkách pohybovala pouze na několika procentech. Přesto mohl i jediný zásah těžkým granátem natropit velké škody a v některých případech (následný výbuch munice) způsobit i potopení plavidla. Lodní výzbroj však netvořila pouze těžká děla. Střední dělostřelectvo, většinou děla ráže kolem 150 mm, tvořilo doplňkovou výzbroj bitevních lodí. Tato děla byla obvykle umístěna v pancéřované kasematě. Děla střední ráže také představovala hlavní výzbroj menších lodí, jako křižníků. V tomto případě byla volně montována na palubě a chráněna pancéřovými štíty. Lehká rychlopalná děla ráží pod 100 mm byla používána na velkých plavidlech jako ochrana proti útokům torpédovek. Během 1. sv. války postupně vymizela. Lehká děla také samozřejmě tvořila výzbroj různých malých plavidel. Během 1. sv. války došlo k nasazení letadel, která se brzy stala hrozbou i pro válečné lodě. V reakci na tento vývoj se na lodě začaly montovat první typy protiletadlových děl. Nejprve se jednalo pouze o upravená lehká děla se zvýšeným náměrem, později se začala používat děla konstruovaná speciálně pro tento účel. Na počátku 2. sv. války tvořily bitevní lodě stále ještě jádro válečného loďstva, ale brzy byly ze své pozice sesazeny loděmi letadlovými. Důvod je zřejmý. Zatímco těžká lodní děla dostřelila maximálně 30 až 40 km (za 2. sv. války již měla lodní děla možnost vyššího náměru a tím se prodloužil dostřel), letadla měla akční rádius několik stovek km. Navíc ani nejmodernější a nejlépe vyzbrojená bitevní loď nebyla sama o sobě schopna ubránit se silnému leteckému útoku. Těžká děla moderních bitevních lodí 2. sv. války obvykle nepřesahovala ráži 406 mm, pouze Japonci postavili dvě největší bitevní lodě na světě třídy Jamato o standartním výtlaku 64000 tun, které byly vyzbrojeny děly ráže 457 mm. V námořních bojích 2. sv. války neměly bitevní lodě mnoho příležitostí uplatnit svá těžká děla. Většinou byly používány k doprovodu letadlových lodí, kde mohly uplatnit svou mohutnou protiletadlovou výzbroj, nebo k ostřelování pobřeží. Bitevní lodě dále nesly pomocnou výzbroj střední ráže umístěnou na rozdíl od dřívějších dob v dělových věžích. Často se používala univerzální děla dovolující použití proti hladinovým cílům i letadlům. Také křižníky a některé torpédoborce již nesly svoje děla ve věžích a stejně jako lodě bitevní byly tyto kategorie válečných plavidel vyzbrojeny silnějším dělostřelectvem, než v 1. sv. válce. Významnou změnu znamenalo za 2. sv. války zavedení radaru pro řízení palby lodních děl, což mělo značný význam zejména v noci a při špatné viditelnosti. Během války také došlo k obrovskému rozvoji protiletadlového dělostřelectva. Protiletadlová děla byla v zásadě dvojího druhu. Jednak těžké protiletadlové kanóny ráží většinou přes 100 mm a lehké automatické kanóny malých ráží (20-40 mm), které nahradily dříve používané protiletadlové kulomety. Během války se počet protiletadlových zbraní na válečných plavidlech neustále zvyšoval a tak na konci 2. sv. války nesly největší lodě přes sto protiletadlových hlavní. Bitevní lodě, letadlové lodě a křižníky obvykle nesly baterie těžkých protiletadlových děl a k tomu početné automatické kanóny. Také menší plavidla byla vybavena alespoň lehčí protiletadlovou výzbrojí. Některé torpédoborce mohly svoje hlavní děla použít i proti letadlům. Protiletadlová výzbroj se dokonce montovala i na ponorky. To vše bylo vynuceno značným nebezpečím, které hrozilo válečným lodím ze strany letadel. Druhá světová válka byla posledním konfliktem, v kterém se v široké míře uplatnilo lodní dělostřelectvo. Po válce začalo být široce nahrazováno raketami a i když si stále udrželo jistou pozici, je dnes jeho význam mezi ostatními druhy námořní výzbroje pouze omezený.

Počátky použití torpéd spadají do devatenáctého století. Původně se nerozlišovalo mezi torpédem a minou, tedy náloží pohyblivou a ukotvenou. V některých jazycích, jako ruštině se tak nerozlišuje dodnes a z toho někdy plynou chyby při překladu. Např. torpédoborec se řekne rusky minonosec, což bývá někdy chybně překládáno jako minonoska. První torpéda byla značně primitivní. Šlo o nálože vlečené na laně za lodí, která musela manévrovat tak, aby torpédo narazilo do boku nepřátelské lodi, anebo to byly nálože umístěné na dlouhé tyči čnící z přídě plavidla. Ty byly účinnější, ale nebezpečnější pro vlastní loď. Taková torpéda se používala třeba za války Severu proti Jihu. První moderní torpédo sestrojil v 60. letech 19. století Whitehead, který pracoval ve službách Rakouska-Uherska. Jeho torpédo bylo samohybné, poháněné motorem na stlačený vzduch. Torpédo mělo charakteristický vřetenový tvar. V přední části tělesa se nacházela výbušná hlavice, dále byla umístěna nádrž se stlačeným vzduchem, motor a hřídel s vrtulí. Stabilitu udržovala směrová a hloubková kormidla. Důležitou součástí bylo hydrostatické zařízení udržující torpédo ve stanovené hloubce. Toto torpédo se stalo prototypem všech dalších konstrukcí, dostalo se postupně do výzbroje všech námořních velmocí a bylo dále zdokonalováno. Velkou výhodou torpéda bylo, že mohlo být k cíli dopraveno malým plavidlem a přitom bylo schopné potopit, nebo vážně poškodit i tu největší válečnou loď. Slabší námořní mocnosti, jako Francie, tedy v torpédu viděly prostředek na snížení převahy britského loďstva v bitevních lodích. Pro použití torpéd se stavěly malé a rychlé lodě nazývané torpédovky nebo torpédové čluny. Jejich existence byla hrozbou pro bitevní loďstvo, a tak si vynutila různá protiopatření. Bitevní lodě začaly být vybavovány větším množstvím lehkých rychlopalných děl na obranu proti torpédovkám. Hrozba překvapivých nočních útoků vedla k používání výkonných světlometů. Pro ničení nebezpečných torpédovek také vznikl nový druh lodi, ničitel torpédovek (anglicky torpedoboat destroyer), později nazývaný zkráceně destroyer, česky torpédoborec, který se nakonec stal nejrozšířenějším torpédovým plavidlem a univerzálním typem válečné lodě schopným plnit nejrůznější bojové úkoly. Torpédo se též stalo hlavní zbraní ponorek. Také velké lodě byly vybavovány pevnou torpédovou výzbrojí, ta se ale v praxi neosvědčila. Před 1. světovou válkou již došlo k značnému zdokonalení torpéd. Došlo k ustálení ráže na nejpoužívanějších 450 mm. Těsně před válkou zavedli Britové ráži 533 mm a Němci 500 mm. Váha výbušné nálože se zvýšila a také pohon byl zdokonalen zavedením ohřívání stlačeného vzduchu před vstupem do motoru pomocí petroleje, nafty nebo lihu.Tím se dosáhlo jeho rozpínání a následně většího výkonu motoru, což mělo blahodárný vliv na rychlost a dostřel. K pohonu se nyní běžně užívaly dvě protiběžné vrtule rušící navzájem svůj reakční moment. Stabilita a udržování přímého směru byla zlepšena zavedením gyroskopického zařízení. Tyto úpravy měly za následek, že se za 1. sv. války stala torpéda poměrně hrozivou a nebezpečnou zbraní. Přesto však nedokázala významněji otřást pozicí velkých lodí vyzbrojených těžkými děly. Přes všechen pokrok byly totiž výkony torpéd stále relativně nízké. Malý dostřel a rychlost nutily torpédová plavidla k útoku na krátkou vzdálenost, který je vystavoval zničující palbě těžkých lodí. Větší naději měly útoky vedené s momentem překvapení, jako za snížené viditelnosti, v noci, nebo z ponorek. Přesto nebylo za 1. sv. války dosaženo významnějších úspěchů protože střelba jednotlivými torpédy a malý počet torpédometů instalovaných na plavidlech znemožňoval dosažení vícenásobných zásahů, kterých bylo třeba k vážnému ohrožení moderních bitevních lodí typu dreadnought. Největších úspěchů při použití torpéd za 1. sv. války tak dosáhly ponorky proti obchodním a starším válečným lodím na jejichž potopení většinou stačilo jedno torpédo. Za 1. sv. války byla také poprvé použita torpéda svrhávaná z letadel. Během meziválečného období a 2. světové války byla torpéda dále zdokonalována. Standartní se stala ráže 533 mm, kterou používaly téměř všechny státy, včetně Německa. Pouze Francouzi užívali ráži 550 mm a Japonci 609 mm (u hladinových lodí, japonské ponorky používaly ráži 533 mm). Pohon torpéd byl v té době nejčastěji paroplynový. Šlo v podstatě o spalovací motor nebo turbínu na nějaké kapalné palivo, přičemž okysličovadlem byl nejčastěji vzduch, pouze Japonci užívali čistý kyslík. To dávalo výhodu vysokého výkonu a horšího zpozorování. Spaliny, které obsahují dusík ze vzduchu se totiž hůře absorbují ve vodě a za torpédem tak zůstává dobře patrná stopa bublin. Dalším principem byl elektrický pohon, u kterého byl elektromotor napájen z nesených akumulátorů. Tato torpéda částečně používali Němci a Američané, kteří také experimentovali s magnetickým detonátorem torpéda reagujícím na magnetické pole v okolí napadené lodi. V praxi se však ukázalo, že je tento princip v důsledku kolísání intenzity zemského magnetického pole nespolehlivý a musel být opuštěn. Američané měli během války také velké problémy s regulací ponoru torpéda. Jako nejlepší se ukázala torpéda japonská, někdy nazývaná dlouhá kopí (angl. long lance), která vynikala spolehlivostí, velkou výbušnou silou a především až neuvěřitelným dostřelem (20 km při maximální rychlosti 49 uzlů). Torpéda byla odpalována z torpédometů nejčastěji stlačeným vzduchem. První konstrukce torpédometů byly pevně zabudovány v trupu lodě, ale brzy se objevily torpédomety otočné. Pevné torpédomety umístěné v podhladinové části trupu velkých lodí po 1. světové válce zmizely. Otočnými torpédomety byla vybavena torpédová plavidla jako torpédoborce. Ty nesly za 1. světové války většinou dva až šest torpédometů montovaných jednotlivě nebo ve dvojicích. Za 2. světové války jejich počet na torpédoborcích narostl a pohyboval se kolem deseti kusů sdružených po třech až pěti hlavních. Japonské torpédoborce z 2. sv. války nesly torpédové věže podobné věžím dělovým, takže stanoviště obsluhy bylo na rozdíl od torpédoborců jiných států zcela kryté. Další specialitou japonských torpédoborců bylo rychlé znovunabíjení torpédometů, což umožňovaly krabicovité zásobníky rezervních torpéd umístěné přímo na palubě. Kromě torpédoborců, ponorek a dalších torpédových plavidel nesly za 2. sv. války torpédomety i některé křižníky. Zejména japonské byly v tomto směru dobře vybaveny a to jim dávalo v nočních bitvách na krátkou vzdálenost velkou výhodu proti křižníkům americkým, které torpédovou výzbroj postrádaly. Technicky zdokonalená torpéda používaná hladinovými loďmi, ponorkami a letadly se za 2. sv. války plně osvědčila a bylo s nimi dosaženo řady úspěchů v námořních bojích. Ke konci války se však ukázalo, že klasická torpéda s přímou dráhou plavby se již dostávají na hranici svých možností. Proto vznikly první konstrukce naváděných torpéd, jako třeba německé akustické torpédo Zaunkoenig (střízlík), které stejně jako řada dalších zbraňových systémů zkonstruovaných v Německu na konci 2. sv. války předznamenalo budoucí vývoj.

Podobně jako torpéda i námořní miny dosáhly na přelomu 19. a 20. století značné účinnosti a staly se významným faktorem ovlivňujícím námořní taktiku. Miny dosáhly značných úspěchů za rusko-japonské války a byly široce a se značným účinkem používány i v 1. sv. válce. V té době byly používány výhradně ukotvené kontaktní miny. Ty se skládaly z vlastního tělesa miny naplněného výbušnou náloží a kotvicí zátěže. Obě části byly spojeny lanem jehož délku bylo možno nastavit podle příslušné hloubky tak, aby se zakotvená mina nacházela ve stanovené hloubce několik metrů pod hladinou. Těleso miny mělo obvykle tvar koule, válce, nebo kužele z kterého vyčnívaly na všechny strany tykadla rozbušek. Za nejlepší byly v 1. sv. válce považovány miny německé a ruské. Jejich aktivace byla založena na galvanickém způsobu. Po nárazu došlo k rozbití skleněné nádoby s elektrolytem, který vytekl do článku. Vzniklý proud pak aktivoval rozbušku. Proti ponorkám byly speciálně vyvinuty takzvané anténové miny. Skládaly se z ukotvení a plováku. Mezi nimi bylo nataženo lano (anténa) a někde uprostřed této antény byla zavěšena výbušná nálož k jejíž aktivaci stačil dotyk ponorky s anténou. Z počátku byly pro kladení min používány jakékoliv vhodné lodě, ale postupem času se pro tento účel vyvinuly speciální typy plavidel, minonosky. Také řada torpédoborců a lehkých křižníků mohla nést za 1. sv. války miny. Ty bývaly na palubách plavidel umístěny na kolejnicích po kterých byly posunovány k zádi a tam shazovány do vody. Miny byly často kladeny také z ponorek. Miny byly během 1. sv. války používány v obrovském rozsahu. Byla kladena rozlehlá minová pole za účelem blokování základen a plavebních tras nepřítele a k ochraně vlastních. Vzhledem k pozičnímu charakteru 1. sv. války, kdy hlavní síly nepřátelských loďstev příliš neopouštěly základny, se minová válka vedená lehkými silami stala jednou z hlavních bojových činností. Pomocí min bylo dosaženo řady úspěchů proti obchodním i válečným plavidlům. Zranitelné byly hlavně malé a staré lodě. Moderní velká plavidla byla proti výbuchům min i torpéd více odolná. Hrozba min si vynutila účinná protiopatření. Pro tralování (zneškodňování min) byly používány speciální lodě, minolovky. Ty za sebou táhly na laně zařízení, které zachycovalo a odřezávalo miny z jejich ukotvení. Po vyplutí na hladinu byly miny likvidovány palbou kulometů a lehkých děl. Likvidace minových polí bylo samozřejmě nebezpečnou záležitostí. Navíc nepřítel se často pokoušel překazit tuto činnost útoky vlastních lodí. Šarvátky lehkých sil kolem minových polí proto představovaly značnou část námořní války. Mezi válkami a za 2. sv. války byly miny samozřejmě dále zdokonalovány. Objevily se nové typy, bezkontaktní miny kladené volně na dno v malé hloubce. Jejich detonátory byly magnetické, akustické a tlakové. Ke kladení min se během 2. sv. války již používala hlavně letadla. K ničení těchto nových typů min byla vyvinuta magnetická a akustická tralovací zařízení. Pouze proti tlakovým minám se do konce války nepodařilo najít účinné protiopatření. Největší uplatnění nalezly miny za 2. sv. války v Evropě. Na rozlehlém válčišti jakým byl Pacifik se naopak prakticky neuplatnily. Námořní miny byly v obou světových válkách široce používány všemi válčícími stranami díky své vysoké účinnosti. Nešlo jen o přímo zničené či poškozené lodě. Mnohem větší efekt měly potíže způsobené nepříteli díky blokování důležitých plavebních tras a nutnosti vynaložení mnoho energie, času a prostředků na různá protiopatření. Široké použití min však mělo také stinné stránky. Ještě řadu let po obou světových válkách bylo totiž nutné věnovat mnoho pozornosti a prostředků na likvidaci minových polí nakladených za války.

Úspěšné nasazení ponorek za 1. světové války mělo za následek vznik účinných protiponorkových zbraní a speciálních typů lodí určených pro boj s ponorkami. Začátky protiponorkového boje byly značně primitivní. Když se zdálo, že byl spatřen periskop, lodě prostě zahájily do těchto míst palbu, snažily se zvýšit rychlost, kličkovat a případně přímo najet na ponorku. Situace se zlepšila teprve po zavedení hlubinných náloží. Ty měly obvykle válcový tvar a odpalovány byly hydrostatickým detonátorem reagujícím na tlak vody. Podle předpokládané hloubky výskytu nepřátelské ponorky bylo možno nastavit hloubku exploze. Hlubinné bomby se nečastěji svrhávaly ze zádi. Později byly zavedeny vrhače pracující na principu minometu. Jako doprovodná loď se osvědčil torpédoborec, ale vzhledem nedostatečným počtům musela být používána různá menší a pomalejší plavidla. Za 2. sv. války byly protiponorkové zbraně dále zdokonalovány. Účinnost klasických hlubinných bomb byla zlepšena. Nově se na palubách spojeneckých eskortních plavidel objevil salvový vrhač, který byl na rozdíl od vrhačů klasických umístěn na přední palubě a vystřeloval najednou sadu malých hlubinných náloží, které klesaly rychleji, než běžné hlubinné bomby, pokryly větší plochu, a tak měly větší naději na zásah nepřátelské ponorky. Za účelem protiponorkového boje byly stavěny speciální typy lodí jako korvety (původně upravené rybářské lodě), fregaty, eskortní torpédoborce (menší, levnější a pomalejší, než torpédoborec normální, většinou bez torpédové výzbroje, ale s výzbrojí protiponorkovou a delším akčním rádiem), nebo malé stíhače ponorek. Proti ponorkám byla za 2. sv. války také široce používána letadla z letadlových lodí i pozemních základen, která používala hlubinné nálože a později i rakety. Ponorky se staly v obou světových válkách značnou hrozbou, a tak musela být protiponorkovému boji věnována značná pozornost, aby byla zajištěna bezpečnost vlastních válečných a zejména obchodních lodí.

Velmi důležitou výzbrojí válečných lodí byla za 2. sv. války letadla. První pokusy s použitím letadel na palubách válečných lodí proběhly za 1.sv. války a po ní se již letadlové lodě staly regulérním typem válečných plavidel. V meziválečném období probíhalo intenzivní zdokonalování. Bezpečné přistávání letadel bylo vyřešeno pomocí lan natažených napříč letové paluby za které se letadlo zachytilo výsuvným hákem. K usnadnění startů byly zavedeny katapulty. Ty však byly používány pouze vyjímečně, např. za bezvětří. Normálně letadla startovala rozjezdem po celé délce paluby. K přesunu letounů z hangáru uvnitř lodě na palubu sloužily výtahy. Letadlové lodě nesly za 2. sv. války běžně několik desítek letadel, největší typy dokonce stovku. Z typů letadel byly používány stíhačky, střemhlavé bombardéry a torpédové bombardéry. Také bitevní lodě a křižníky obvykle nosily několik letadel. Jednalo se o průzkumné hydroplány, které vzlétaly z katapultů a přistávaly na vodě poblíž lodi, kde byly vyzvednuty pomocí jeřábu. Během 2. sv. války se letadlové lodě staly nejdůležitějším typem válečných plavidel a sesadily z čelní pozice dosud dominující lodě bitevní. Po válce dále pokračoval jejich rozvoj a svůj význam si udržely až do dnešních dnů.

Výzbroj válečných lodí představuje velice široké téma. Tento článek pochopitelně nemůže postihnout tuto problematiku v plné šíři. Především se omlouvám všem zájemcům o výzbroj moderních plavidel a lodí z éry plachetnic. Já se totiž dlouhodobě cíleně zajímám pouze o válečné lodě 1. a 2. světové války, a tak nejsem schopen podat hlubší informace z této oblasti. Pokud jde o druhy námořní výzbroje z 1. a 2. sv. války, je můj výklad pouze stručný a informativní, neboť podrobný popis této problematiky by vydal na celou knihu a ne na pouhý jeden článek. Také musím přiznat, že stejně jako v případě kamufláží, spoustu věcí dosud nevím a nemohu z tohoto důvodu podat podrobný systematický výklad uvedené problematiky. Jinak všem vážnějším zájemcům vřele doporučuji porozhlédnout se v dnešní poměrně široké nabídce knih s tématikou válečných lodí, námořních bojů a zbraní. Spousta užitečných informací se dnes dá samozřejmě najít také na internetu. Bohužel to vyžaduje mravenčí práci při hledání a znalost cizích jazyků, zejména angličtiny.

Petr Plát - Petr.Plat@seznam.cz