Kamufláže válečných lodí

6.1.2003

   Snaha o maskování bojových prostředků je vlastní lidem odnepaměti a týká se samozřejmě i bojových lodí. Ty byly opatřovány různými nátěry již ve starověku avšak o skutečné kamufláži se dá hovořit teprve ke konci devatenáctého století, v době kdy se plně prosadily lodě stavěné z oceli, poháněné parním strojem, vyzbrojené zezadu nabíjenými děly a chráněné proti účinkům dělostřelby ocelovým pancířem. Tehdy se jako standartní ujal šedý nátěr válečných lodí. Užívaly se samozřejmě různé odstíny, protože každé moře je jinak tmavé. Šedé zbarvení však bylo určeno jako válečná kamufláž a v době míru nesly lodě často odlišný nátěr. Rozšířené bylo bílé "mírové" zbarvení, britské lodě na sklonku devatenáctého století nesly "viktoriánský" nátěr: trup černý, nástavby a čluny bílé, komíny, stožáry a ventilátory žluté. Lodě plnící službu v zámoří nesly často "koloniální" zbarvení: trup bílý, nástavby černošedé. Na nátěr podhladinové části trupu se ve většině případů používala červená, respektive červenohnědá. Jako chemik se domnívám, že je to kvůli tomu, že jako základ antikorozních pigmentů se používal (a používá) oxid olovnato-olovičitý Pb3O4 (suřík, minium), který má červenohnědou barvu. Existovaly ale i případy použití jiných barev, jako zelené a černé. 
   První světová válka prověřila mimo jiné i kamufláže používané na válečných lodích. Na jejím začátku používali Britové tmavošedý nátěr, ten však byl pod vlivem bojových zkušeností zaměněn za středně šedou. Uvádí se například, že v bitvě u Skagerraku 31.5.1916 se projevila nevýhoda britského tmavého nátěru, když byly jejich lodě lépe viditelné, zatímco světlešedé německé lépe splývaly s obzorem. Německé těžké lodě měly za 1. sv. války červenohnědé podhladinové části, tmavě šedé vodorysky, středně šedé trupy a světle šedé nástavby. Během války se začaly jako poznávací znamení pro vlastní letadla užívat bílé kruhy na tmavě šedých stropech dělových věží. Rakousko-Uherské lodě vstupovaly do války s olivově zeleným nátěrem, který byl záhy změněn na běžnou mořskou šeď. Také Francouzi a Italové používali klasický šedý nátěr svých válečných lodí. Za 1. sv. války se prokázalo, že loď na širém moři nelze pomocí žádného kamuflážního nátěru učinit neviditelnou, tzn. aby plně splývala s okolním prostředím. Tento poznatek dal vzniknout novému systému kamufláže, který si již nekladl za cíl splynutí s okolím, ale pouze snahu o ztíženou identifikaci plavidla, ztížení určení rychlosti a směru plavby, vzdálenosti apod. Tyto kamufláže se vyznačovaly různobarevnými geometrickými obrazci tříštícími siluetu plavidla. Takové kamufláže nesly na konci války hlavně malá britská plavidla, která vedla především boj s ponorkami. Tato zbarvení se dočkala svého největšího rozšíření za 2. světové války. 
   Do druhé světové války vstupovala loďstva hlavních mocností s převažující klasickou šedou kamufláží, avšak bojové zkušenosti si vynutily vývoj nových typů zbarvení. Zřejmě nejpropracovanější systém kamufláží válečných plavidel mělo během 2. sv. války loďstvo Spojených států. Existovala řada vzorů a schémat zbarvení, které byly označovány číslem (např. Measure 32). Jednotlivé vzory kamufláže lze hrubě rozdělit do několika hlavních skupin. Jako první lze uvést kamufláže vycházející z klasické šedé, které se užívaly pouze krátce na počátku války. Další jsou tmavomodré kamufláže užívané především v Pacifiku v první polovině války, neboť toto zbarvení dobře krylo proti zpozorování ze vzduchu a japonská letadla tehdy představovala pro americká plavidla hlavní nebezpečí. Další skupinou byly dvoubarevné kamufláže, kde spodek trupu nesl tmavě modré až černé zbarvení a vrchní část trupu s nástavbami byla zbarvena světle šedě. Tyto nátěry se používaly hlavně v Atlantiku, neboť ztěžovaly pozorování z povrchu hladiny, a tak měly účinkovat proti ohrožení ze strany německých ponorek. Ze stejného důvodu se rozšířily také na konci války v Tichomoří, protože japonské letectvo bylo již prakticky přemoženo a hrozbu pro americké lodě představovaly spíše ponorky. Poslední skupinu amerických kamufláží představovaly různobarevné vzory. Ty se široce používaly především v druhé polovině války díky poznatku, že úplné zamaskování lodí není možné (zvláště kvůli radaru), a proto úkolem kamufláže lodi mělo být především ztížit nepříteli její pozorování. Existovalo několik takových vzorů, které se lišily použitými odstíny barev. Tyto vzory se dále dělily na velké množství konkrétních schémat tvarů jednotlivých barevných polí, takže prakticky každá loď nesla své originální zbarvení.
   Britské lodě nesly na začátku 2. sv. války klasické šedé zbarvení, které bylo později nahrazeno jako u Američanů vícebarevnou vzorkovou kamufláží. Odstíny barev a schémata kamufláží se poněkud lišily od amerických. Také Němci přešli během války od šedé na složitější kamufláže. Nejprve se objevily doplňky v podobě šikmých černobílých pruhů na boku lodi tříštící její siluetu, falešná příďová vlna apod. Později byly používány vícebarevné vzory skládající se obvykle z několika odstínů šedé. Pro německé lodě byly také charakteristická identifikační označení pro letadla, které představovala říšská vlajka na přídi paluby, také se někdy používaly červeně či žlutě zbarvené stropy dělových věží.
Poněkud odlišná byla situace v japonském námořnictvu. Japonské lodě totiž po celou dobu 2. sv. války nesly v naprosté většině případů středně modrošedé zbarvení, které Japonci užívali na svých válečných lodích již od Rusko-Japonské války. Existovaly však také výjimky, neboť se experimentovalo se světle a tmavě šedým nátěrem. Například se uvádí, že bitevní loď Musaši nesla v době bitvy o záliv Leyte v říjnu 1944 světle šedý nátěr, kterým se nápadně odlišovala od ostatních plavidel svazu, v němž byla zařazena. Když pak byl zmíněný svaz 24. 10. napaden americkým palubním letectvem, vybrali si američtí piloti za cíl ve většině případů právě Musaši, která byla mnohokrát zasažena a nakonec potopena, avšak ostatní plavidla svazu utrpěla ten den pouze menší škody. Na konci války byly také japonské letadlové lodě opatřeny speciální kamufláží z hnědých a zelených polí. Jinak podhladinové části japonských lodí byly natřeny obvyklou červenohnědou, paluby větších lodí byly pokryty dřevem, na menších plavidlech a také na některých křižnících bylo k tomuto účelu použito linoleum hnědé barvy.
   Získávání podkladů o kamufláži historických válečných plavidel bývá obvykle značně problematické. Nějaké informace se dají najít v knihách s tématikou válečných lodí a námořních bojů, dále existují monografie, které se dají sehnat v modelářských prodejnách. K získání potřebných poznatků lze také využít plastikové modely a vystřihovánky. Jinak se dnes dá spousta zajímavých informací získat na internetu na stránkách věnujících se modelářství, přičemž můžete využít třeba odkazy umístěné na těchto stránkách. Na závěr bych chtěl také varovat před nekritickým přejímáním všech poznatků. Je třeba získávat informace z více zdrojů a porovnáváním mezi sebou ověřovat jejich hodnověrnost.

 

Petr Plát - Petr.Plat@seznam.cz

 

Související články: Barevné sady pro válečné lodě 2.Světové války - 1.část