Šílený modelář

7.2.2005

Předchozí části

Počtvrté

   No a je tu rok 2005. Začal fakt skvěle. Už v 8 hodin 1.1.2005 jsem na Policii ČR oplakával svoje kreditní karty, peníze, doklady a klíče od auta. Řeknu Vám, že nic tak člověka nepřinutí vystřízlivět jako půlhodinová procházka mrazem v tričku bez bundy ve které to všechno bylo. V tu chvíli se peníze utracené za lahodný mok jeví jako naprosto špatná investice . Bez peněz a v podstatě jako somrák jsem se vrátil zase zpět do matičky Prahy. Asi je zase na čase se pustit do modelařiny.

   Trup bohužel vypadal v úplně stejném stavu jak jsem ho naposledy opustil. Nemá ani trochu uznání. Prostě se celé svátky flákal jako by se nechumelilo. Tož tedy vzhůru do toho a půl je hotovo. Teda ne půl, ale trošku možná i jo.

   Je to teď samá odborná (možná odporná práce, já si ta dvě slova pořád pletu) práce. Keba rozhodl, že přistoupíme k výrobě motorových loží. Já jsem vážně asi naivka, nekamenujte mě, ale když jsem viděl jak se to dělá a ještě k tomu jsem při tom musel pomáhat, tak už snad uvěřím čemukoliv. Proč já si vlastně dělám se vším hlavu Prostě se vzal kousek dřeva a pak jsem piloval jako Ukrajinec do zblbnutí. „Ne, fakt to nesedí, ještě kousek, hele je to lepší, tohle by šlo, necháme toho, stejně už to lepší nebude“. Sklon je v pohodě, motorky sedí, tož co to takhle nějak spojit. Chvilku mi to dalo, ale nakonec jsem pochopil, že Kebův oblíbený spojovací materiál je kanagon a 10 minutový epoxid s plničem. Vypadá to teda hnusně, jakoby jste to lepili bahnem, ale kupodivu to drží jako “židovská víra.“ Navíc to má výhodu, že to neztvrdne hned, ale pár minut si s tím můžete poměrně v pohodě hrát a výsledek je překvapivě dobrý. Lože bylo usazené, teď ještě vymyslet, jak a čím přidělat k ložím samotné motory, které jsem koupil v návalu nadšení už asi před dvěma měsíci. Nějak se na ně zatím pořád jen práší, ale teď už konečně možná k něčemu budou. Kdepak já jsem ten materiál na přidělání motorů už viděl Je mi to nějaké povědomé. No aby nebylo. Jsou to vylámané záslepky z PC skříní Velice dobře se tvarují a motory se ani nehnou. Pro jistotu je ještě zevnitř před použitím polepíme oboustrannou lepící páskou, ale podle mě se nehnou ani tak. Motůrky se bohužel hned tak točit nebudou, ale teorii mám zmáknutou.

	Čtveřice usazených motorů
	Jejich volba a způsob napojení to je věčné téma.
	Prostě už tam jsou a nic se s tím dalšího teď dělat nedá.

   Zatím jsem začal prolézat net a hledat, kde koupit lodní šrouby. Začínám mít pocit, že se v měřítku 1:200 asi moc bitevních lodí nedělá. Prostě se mi 4-listé šrouby o průměru 23mm zatím nepodařilo nikde sehnat. Nejblíže jsem našel šrouby na stránkách aeronauta o průměru 25 mm, třeba se osvědčí. Za ty hříšné peníze mi ani nezbývá nic jiného než doufat. Mám pocit, že Ante bere od Vaňoucha procenta z klientů které společně oloupí o našetřené korunky. Tak je teda objednám a budu čekat.

   Je takové nějaké mrtvé období, nějak není co dělat. Tak jsem se pustil do lepení malých dělových věží. Vyzbrojen zkušenostmi z výroby velkých, jsem se toho rozhodně nebál. Šlo to jako po másle. Nejdůležitějším nástrojem se opět ukázal skalpel, pořád bylo co upravovat. Narazil jsem však na jeden problém. Až budu věže zavírat přijde ke slovu má oblíbená metoda ono to nějak vyjde a budu muset přilepit za pomocí svorek neidentifikovatelnou plochu, která je nahoře. Svorky jsou super pomocník, jenže vyvinou poměrně velký tlak. Začal jsem mít strach, že by mohl nastat problém, že by spoj vteřinovým gelovým lepidlem nemusel vydržet jejich tlak a mohlo by se to velice jednoduše utrhnout. Poměrně dlouho jsem nad tím špekuloval a rozhodl se, pod nejvíce namáhané spoje vyrobit malinké sloupky ze čtverečků platů, které mi pomůžou předpokládaný tlak rozložit. Prokonzultoval jsem to a Ante mě uklidnil, že co není vidět je povoleno, tak jsem se do toho dal. V hlavě to vypadalo poměrně jednoduše, hotové to vypadá také jako hračka,ale při výrobě to taková sranda nebyla. Pinzety které jsem měl se ukázaly jako naprosto nevhodné, nedalo se to v nich udržet. Co taky chcete za 25,- korun které jsem já škrt za ně dal. Potichoučku jsem zamířil k manikúře své dražší polovičky a použil její pinzetu. Zbytky lepidla jsem z ní odstranil k naprosté dokonalosti, ničeho si nevšimla. Takhle napsané to asi zní zmateně, ale možná to bude jasnější z fotek. Dílko se jednoznačně zdařilo a jsem na sebe hrd. Rozhodl jsem se dát malé dělové věžičky k těm velkým. Ouha. Já je nějak nemůžu najít a nemám nejmenší ponětí kde by asi tak mohly být. Přiznejte se, kdo z Vás mi je schoval To od Vás není vůbec hezké. Vypadá to, že je budu lepit znova mnohem dřív než jsem plánoval. Malé jsem dal do krabičky, která mi zbyla po nějaké základní desce. Celkem tam vypadají dost opuštěně,ale třeba k nim časem něco přibude.

   V době naprostého spleenu začínám brouzdat po netu a pokukuju po lodičkách které již plují a je na nich vidět, že člověk který je dělal má už něco za sebou. To tak nějak naberu sil abych pokračoval dál. Při svých toulkách jsem objevil úžasný vyloďovací člun německého wehrmachtu a rázem jsem se do něj zamiloval. Bohužel mě Ivan Grňa vyvedl z omylu (stejně jsem to už začínal tušit) mailem, ve kterém bylo řečeno, že němci nikdy takový člun neměli. Tenhle únik mi teda taky nevyšel a tak se pokorně vrátím k FN Richelieu. Ale stejně ten člun vypadá krásně.

   Jedno pozitivum, ale mé brouzdání mimo nabrané energie přece jen mělo. Našel jsem v nabídce Obi modelářskou brusku, která vypadala za velice rozumný peníz dost dobře. Tak jsem si ji koupil. Největší radost z ní měla moje dražší polovička. Když ji uviděla, rozzářily se jí oči a se slovy, že její manikérka má něco podobného, brusku znárodnila. Alespoň jsem ji nějak vrátil tu pinzetu. Nákup byl schválen.

   Přišel konečně okamžik na který jsem se těšil. Keba prohlásil, že má čas a mohli by jsme konečně usadit palubu. Fakt už ten trup začínám nemít rád. Hodiny práce v něm mizí jako v bezedné díře a já mám pocit že to na něm není vůbec vidět. Konečně se to někam hne. Po posouzení našich možností jsem navrhl, že by jsme mohli jet zase do bráchovi garáže, protože mi Kebova skříň nepřipadala jako dost prostorná a u mě je to ještě daleko horší. Tak jsme teda vyrazili.

   Cesta byla nádherná, tlak, okluzní fronta a rosný bod byly na svém místě. Dokonce i benzín jsme brali, jen ten chladič netekl. Keba se kochal okolím a vedl filozofické debaty na volné téma. Nakonec jsme dorazili. Keba se seznámil s mým bratrem a já pochopil, že se nemám montovat mezi dva profíky. Oni si tak nějak vystačili a já se ocitl v roli statisty. Ne že by mi to nějak vadilo, spíš naopak.

   Trup jsme položili na rovnou desku, která byla pomocí vodováhy srovnána do absolutní roviny a začali ho srovnávat .Trup jsme zatížili spoustou matek a motory zakryli mikrotenem,aby se na ně neprášilo. Keba propadl opět své vášni. Očka mu zahořela a měl zase oči jen pro trup. Chvilkami mě k němu i pustil, ale asi na mě byl strašný pohled, protože mu to nikdy nevydrželo víc než 5 minut. Srovnali jsme vždy kousek jednoho boku, aby na něm nebyly žádné výstupky a byl plynulý. Zadní část lodi je tvořena rovnou plochou. Poté pokračuje zvýšenou rovnou částí a přední část je tvořena plynulou křivkou. Levobok byl srovnán k naší spokojenosti a začalo vlastní srovnávání pravoboku, aby byl v rovině s levobokem. Některá žebra se ukázala jako příliš vysoká, a proto jsme je museli zkrátit modelářskou bruskou. Bovden se pro tuhle operaci ukázal jako požehnání, protože jen se samotnou bruskou není možné se do spousty míst vůbec dostat a i když se to nezdá, tak je poměrně těžká a práce jen bovdenem je nejen mnohem pohodlnější, ale i dost často jediná možnost. Při kontrole vodováhou nastal opět malinkatý problém. Chtěl bych mít korunu pokaždé, když tohle slovo slyším, už bych byl v balíku. Trup na pravoboku byl na jednom místě nižší a ani z pohledu z boku nebyl ideální. Proto přišla ke slovu balzová lišta a kanagon.

Nejdřív jsem tomu moc nevěřil, ale když se seznámila se šmirglem, začala nabýval požadovaných rozměrů. Postupovali jsme od žebra k žebru. Vodováhou kontrolovali zda jsou boky stejně vysoko a brousili a brousili. Nevím ani kolikrát jsem slyšel, že mám dát vodováhu na střed a ne ke straně. Něco na to evidentně bude. V jednu chvíli mě Keba chtěl poslat k Vietnamcům pro bublinku do vodováhy, která se nám záhadně ztratila. Řešení však bylo daleko prostší, prostě jsme vodováhu otočili tak, jak má být a zjistili, že bublinka nás neopustila, jen se mrška schovala. Na přídi se začala rýsovat elegantní plynulá křivka. Byla stále dokonalejší a pak pronesl Keba památnou větu. „ … teda mě snad ještě začne mrzet, že jsem ti ten trup dal …“ No tak to máš smůlu, nedám Musím uznat, že i když to na tom trupu není pořád vidět, tak se čím dál tím víc začíná podobat elegantním křivkám bitevní lodi. Ale to bude asi tím, že už jsem s ním strávili tolik hodin.

   Práce šla poměrně rychle a tak Keba stanovil další postupový cíl. Uděláme místo pro kormidelní páku. Taková trivialita a co s tím lze zažít srandy. Záď je z časti z balzy, ale žebra jsou z poctivé překližky. Balza šla nádherně,ale žebra byla evidentně jiného názoru. Keba se ale nedal a záhy zničil první kotouček. Asi u třetího jsem to přestal počítat, vždyť je to jedno. Kotouček sem, kotouček tam, kdo by se tím zabýval. Celou dobu jsme museli dávat pozor, aby naše snaha neskončila tím, že proběhneme na druhou stranu a na trupu se neobjevila neplánovaná dírka navíc. Až na pár nepodstatných kotoučků, spoustu kouře a smradu z epoxidu, to dopadlo dobře. Je to divné, ale když se pracuje ve vybavené dílně, jde ta práce tak nějak líp od ruky. Kebu, když chytne pracovní amok, je to horší než parta hic. Hned mění plány na pochodu. Rozhodl, že je čas udělat držáky na futra od lodních hřídelí. Já se k tomu tedy rozhodně nehrnul,ale jaké bylo překvapení, když Keba ustoupil do milosrdného stínu kde nás nebylo vidět ani jednoho. Petrovi chvilku to trvalo, ale nakonec pochopil, že volba demokraticky padla na něj, prostě to bylo dva na jednoho. Se slovy, že si to mohl myslet a proč ho to vůbec nepřekvapuje s odevzdaným pohledem zasedl ke svěráčku, vzal malá futérka a trpělivě poslouchal Kebu, jak to má vypadat.

   Vzal do ruky brusku s jedním s posledních zbylých rozbrušovacích kotoučků a jal se vyřezávat drážky. Po chvíli prohlásil něco nelichotivého o mém Číňanovi a zajel ke kamarádovi pro proxxona. S tím byl evidentně spokojenější. Do dvou futýrek vyřezal drážky a pak prohlásil, že bych si to také mohl zkusit. Nepodařilo se mi z toho vykroutit, protože Keba mě podle podtrhnul a přidal se k němu. Za neuvěřitelných keců těch dvou jsem se do toho dal. Keba byl natolik konsternován tím, že mě vidí taky něco dělat úplně zapomněl i na foťák a vůbec to nezdokumentoval. Protože jsou futýrka čtyři, to poslední jsem mu s radostí nechal, ať si to také vyzkouší. Zase nás převezl. Protože jsou futýrka poměrně malá a nelze je příliš sevřít ve svěráku, bojovali jsme s tím, abychom je přílišným tlakem nezdeformovali. Keba vzal proste drát, dal jej dovnitř a klidně to utáhl na krev. Byli jsme pro změnu zase tak trochu za blbce.

 
   Ale na každého jednou dojde. Přišel čas nastříhat 7 mm pásky které se budou k futýrkům letovat. Zatímco KEBA svůj pokus který se snažil z mosazného plechu vystřihnout nůžkama, přičemž se rozhořela podnětná diskuse o tom, které nůžky jsou pravé a které levé, potom se tento pokroucený proužek snažil zase narovnat, zasedl jsem k brusce a další čtyři prostě po vzoru svého bratra uřízl rozbrušovacím kotoučkem. Alespoň něco ho nenapadlo. Další věc která ho dostala, bylo to, když začali řešit jak zajistit, aby byli plátky plechu naletovány v pravém úhlu. Petr nezklamal. Vytáhnul malý přípravek a futýrka s plíšky sletoval plamenem malé pájky ROTENBERGER. Po pár pokusech vše dopadlo k naší plné spokojenosti.

   Že by vám tady něco chybělo No, Vám možná ne, ale mě ano. Udělali jsme sice spoustu práce, ale jeli jsme přece usazovat palubu No nakonec se na ni samozřejmě nedostalo. Ono je to nakonec i dobře, ale o tom snad zase někdy příště. Tímto chci poděkovat Bohu, Kebovi, Petrovi a našim partnerkám za naprosto úžasnou pomoc a naše soustavné opečovávání a podporu, bez kterého by jsme si my rozhodně nemohli hrát na pány tvorstva.
 

	Poměříme...hlavně bublinku na střed trupu ! A pak brousíme, poměříme, brousíme...
	...a kdybychom chtěli dělat něco jiného, tak můžeme třeba zase brousit.
	Oprava ladnosti levoboku.
	Vážení čtenáři...tento velmi šikovný pán je bratr Šíleného modeláře.
	Konečně několikahodinové broušení skončilo a s výsledkem jsme všichni spokojeni.
	Šílený modelář sedící a kávu pijící.
	Pracovní koutek.
	Tak tady bude páka kormidla.
	Letování na profesionální úrovni.

Pokračování příště...
 

Nex