Šílený modelář

1.11.2004


   Ahoj všichni. Nečekejte tu žádné převratné informace, prostě se potřebuji někde vypovídat, protože jinak skončím v útulné cele někde v Bohnicích. Tento článek by měl spíš posloužit k pobaveni a je zde pár postřehů, které zkušeným modelářům přijdou naproste zjevné, ale člověku bez zkušeností naprosto vyrazí dech.

 

Poprvé


   Jednoho krásného dne jsem takhle diskutoval se svou přítelkyní, že musím urychleně sehnat novou účetní do firmy, zda neví o někom kdo je dostatečně šílený aby vydržel mé neortodoxní metody vedení firmy. Protože je to holka šikovná, tak se zamyslela a s potutelným úsměvem mi řekla „to víš,že znám“. Asi do týdne jsem se seznámil s paní, se kterou jsme se velmi rychle dohodli na podmínkách, nebyla ze mě vyděšená a já jsem si mnul ruce, že mám zase o starost méně. Jak jsem mohl být tak bláhový. Šlo to nějak podezřele hladce.
   Po pár večerech strávených nad účetnictvím, do kterého jsem byl tak zabrán, jsme přijeli společně s mou přítelkyní na jeden takový trošku prodloužený večer. Holky tam zapředly velice vážnou diskuzi o nějakém tématu, ze kterého jsem pochopil, že jediná má spása je prostě rychle vyklidit kuchyň, protože jinak tam budu za naprostého blba.
   Nejkratší ústupová cesta byla do obýváku a tam jsem se seznámil s manželem mé účetní, který pro mě do té doby byl jen stín, který mi řekl „dobrý večer, nashledanou, chcete vodu s bublinkami nebo bez?“, toť veškerá naše konverzace. Bože můj, proč jsem raděj nezůstal v kuchyni.

   Po takovém nemastném, neslaném oťukávání dvou „seriózních“ dospělých, kdy jsme přežili několik kontrol našich holek, jsme začali jen tak tlachat o 2. světové válce. Za dalších pár minut jsme už nevnímali svět kolem sebe a zasvěceně se dohadovali o bitevních lodích všech možných flotil co jich oceány brázdí. Tu jsme byli v Atlantiku, tu v Tichém oceánu a obletěli celou zeměkouli. Tak jsem poznal Kebu. Pro ty kteří ho znají, už vědí, že má nová roztomilá účetní je jeho žena Monika. Z jednoho večera se stal další a vše vypadalo stále v pořádku a nevinně. Až do té chvíle kdy jsme začali mluvit o FN Richelieu. A zde nastal začátek mého konce.
   Monika se záhadně usmála a já opět nepochopil, že nemám situaci pevně pod kontrolou: „Ty hele Kebo co ten tvůj trup co se tam válí pod topením, ne že by mi tam překážel,ale ….“ A tak po dlouhých letech ze svého velice suchého doku vyplul na denní světlo řádně proschlý trup FN Richelieu. Bránil jsem se srdnatě, ale byla jich na mě přesila 3 na jednoho (zapomněl jsem Vám představit svou přítelkyni Barču ) a ani nevím jak, tak 1,2m dlouhý trup ležel včetně plánů v autě a mířil k nám domů do 1+1.
   Předem upozorňuji, že když potřebujeme přidělat dvířka ke kuchyňské lince, tak si volám truhláře, protože jsem neobvykle manuálně zručný, ale kdo Kebu zná, tak ví, že v jeho podání vlastně není nic problém. „Vezmeš, přestříkneš, překytuješ, přebrousíš a je to hned hotový“. Nevěřte mu ani slovo  A to je vlastně důvod,proč jsem se nechal ukecat do tohohle článku, že neuhádnete kdo to zase spískal?
   O trup jsem vesele zakopával a ne a ne najít žádné místo kde by nepřekážel. Máme doma přímotopy a pod těma teda vážně není moc místa. Místo za sedačkou u ledničky se ukázalo to pravé, tam ani moc nepřekážel. Po večerech jsem si místo mého oblíbeného fantasy začal pročítat Lodního modeláře a pomalu začínal chápat, že je něco v nepořádku. Lodě, které tam popisovali jako vhodné pro začátečníky se ani matně nepodobaly trupu který se srdnatě krčil za sedačkou. Byli takové volaako jednodušší, psali tam něco o silonu a maximálně dvojkanálu. Proč bych tam proboha měl dávat nějaký kanál A co to vlastně je (silon jsem si uměl představit ). Čím víc jsem si četl, tím víc jsem začal propadat trudomyslnosti. Každá má vzletná myšlenka narazila velmi rychle na strop ( a že je máme vysoko ) a rozlámaná mi padla k nohám. Začínal jsem matně chápat do jakého průšvihu jsem se to nechal navrtat. Tedy myslel jsem si, že začínám, následující události mě přesvědčili, že jsem na tom zhruba jako Pražák, který ve svém zimním oblečení vyrazí do hor a je překvapen, že ačkoliv tomu říkají zima, tak to vypadá trošku jinak než v Praze. Musel jsem najít nějaký záchranný bod. Musím začít s něčím čemu rozumím a to rozhodně není nějaké bláznivé kytování i když to přece nemůže být tak strašné. V uších mi znělo ono „… nastříkneš, přebrousíš a je to …“ Zapnul jsem tedy počítač a začal hledat všemožné informace na internetu. Keba mi neprozřetelně dal svoje icq ( dnes už mám i mobil ) a já ho začal bombardovat otázkami typu jak a proč? Myslím, že toho začíná pomalu litovat. Informace jsem získal, přečetl jsem si spoustu hezkých článků, ale trup se prostě rozhodl, že si bude jen tak ležet. Když už mě měl Keba dost a raděj než by mi to vysvětloval napsal článek na MONAKO o RC soupravách.
   Rozhodl jsem se otevřít plány. Tu se mě zmocnilo něco jako šílenství , protože jako vzděláním strojař jsem se díval na změť pro mě nepochopitelných čar. No odložil jsem je, opravdu je ještě nějaký čas nebudu potřebovat a navíc Barča odmítala spát na zemi, když jsme měl na posteli rozložené plány. Ženské prostě nemají pochopení pro tvořivou práci. Navíc nejsem žádné béčko a vzpomněl jsem si, že mi jako malému pacholeti rodiče koupili plastový model Richelieu, takže s tím nebude přece žádný problém. Jaké bylo mé překvapení, že jsem ho nikdy nedolepil.
   To byla poslední kapka, která mě přesvědčila o tom, že tohle prostě nemůžu zvládnout a podle hesla že nejtěžší je přijít na to, na koho tu práci hodit, jsem zvedl telefon a zavolal svému bratrovi ( kterému bůh to co mě sebral na šikovnosti dal 2x) se slovy: „Čau brácho, co ty a kytování, víš o tom něco?“ Samozřejmě, že znám svého bratra, kytovat umí, ale šlo o to aby mě s tím nevyhodil hned. „No umím kytovat, co potřebuješ?“. Fakt jsem nepochopil, jak přišel na to, že něco potřebuji, jako bych mu nevolal i tehdy když něco nepotřebuji, na to jak jsem mu před dvěma roky přál o týden později k narozeninám evidentně zapomněl. No každopádně bratr přišel na to, že bych to měl přivézt ( asi mě má rád ). Tak jsem trup zase zabalil a i s plány ho odvezl 130 km od Prahy.
   Kebu jsem samozřejmě po icq vyždímal ze všech možných informací co budu potřebovat, ale na místě se ukázalo, že to bylo naprosto nedostatečné. Keba mě už asi rád nemá. Proto jsem ho po telefonu seznámil s mým bratrem. Není nad to, když si spolu promluví profesionálové. Rozhořela se diskuse o kytech, plničích a brusných papírech. Bylo to děsně zajímavé a výsledkem bylo, že jsme na kytování použili dvousložkový polyesterový tmel RAPID pro tmelení větších a středních nerovností, brusné po 120 minutách, na jemnější kytování dvousložkový polyesterový tmel SUPER PLUS extra jemný pro finální tmelení, brusné po 20 minutách a jako plnič akrylátový stříkací tmel, smirkové papíry 60 na hrubší a potom 120-180, pro jemnější broušení, připadal jsem si jako brousicí poloautomat a pomalu nám docházelo, že by asi bylo vhodnější míchat menší množství,protože i když se zdá doba zpracovatelnosti 20 minut jako dost, opak je pravdou. Tu malá dírka, tam malá dírka a k našemu údivu se tmel začne táhnout potom už nejde zpracovávat. Rozhodně jsme víc tmelu vyházeli než nakonec použili. Na druhou stranu se mi trup po mnoha hodinách kytování a broušení začínal líbit a začal jsem propadat ničím neopodstatněnému nadšení (podpořenému Kebovým nakažlivým optimismem) jak nám to hezky jde. Že já Vám zase nepředstavil svého bratra. To jsem celý já. Jmenuje se Petr. Když jsem začal tvrdit jak to máme hezké a že těch cca 20 hodin nebylo rozhodně strávených zbůhdarma, tak se Petr významně podíval, vzal do ruky plnič - akrylátový stříkací tmel a trup začal získávat krásnou šedivou barvu. Mě se bohužel z obličeje barva začala vytrácet a pokoušeli se o mě mdloby. Šedá je nádherná, jen se v jednobarevném povrchu ukázalo spoustu nerovností, o kterých jsme neměl ani tušení. Pochopil jsme, že 20 hodin vlastně není žádný čas a příští týden je také víkend, tak jaképak copak. Už jsem neměl sílu a jel si odpočinout po víkendu do Prahy do práce. Při pohledu jakou spoušť jsem po sobe zanechal, tak jsem si jen nechal zdát o tom jak se musí kytovat trup v bytě. Na základě svých zkušeností bych Vám to rozhodně nedoporučoval. Mám obavu, že se ten jemný prach stane novým nájemníkem ve Vašem bytě a hned tak se ho nezbavíte.
Další víkend jsem už jel vybaven praktickou znalostí, puchýře už taky ztráceli svůj krvavý vzhled a já jsem se vrhnul s chutí do opakování broušení a kytování. Pertinaxová destička se ukázala jako nevhodná na křivky, které tvoří trup, a tak Obi vydalo ze svých útrob celkem šikovný držák na brusný papír. Práce s ním byla rozhodně radost nebo je taky dost možné, že už jsem tušil co mě čeká. Pochopil jsem, že vykytovat trup rozhodně není taková sranda pokud to má vypadat dobře. V podstatě to připomíná Sisyfa. Jednu nerovnost vybrousit a dvě další se objeví. Doufám, že to bude stát za tu strašnou práci. Při pohledu na trup, se nám zdálo, že náběh přídě je proti plánům velice pozvolný, ale my přece nejsme maketáři, hlavně, že to poplave. Kovový úvaz dole je přece taky naprosto nepodstatná hloupost. Abych řekl pravdu, tak nám tohle přesvědčení dlouho nevydrželo. Jenže ty plány jsou přece jen změť čar, Keba na telefonu se tváří,že nechápe o čem to vlastně mluvíme a co teď? „… pořád to řežu a řežu a je to pořád krátký pane mistr…“tak tomu jsme se chtěli vyhnout. Jenže jak zjistit jak by to mělo být? Přišel čas na plastový model. Jenže ten je přece v Praze, minulý týden jsem ho tam odvezl. Ovšem to nás ani na minutu neodradilo. Loď už dávno nestavím jen já a tak jsem nasadil okouzlující úsměv č. 5 a šel za Barčou. „Miláčku, nechtěla by si si udělat výlet? Ale jo a kam pojedeme? No pojedeme není tak přesné, ale mohla bys  si udělat výlet do Prahy.“ V tuto chvíli asi ani můj úsměv nezabral a Barča začala tušit nějakou čertovinu. „A co bych jako dělala v Praze? No, když už bys byla v Praze, tak bys se mohla stavit doma a přivést nám tu plastovou stavebnici, potřebujeme se na něco podívat.“ Další komunikaci raděj vypustím, přece jen nemusím zacházet do detailů našeho intimního života, výsledkem zkrátka bylo, že na výlet jely. Po cestě se ještě holka moje zlatá rozhodla si asi 50 km zajet. Přesvědčili jsme ji, že bez epoxidu 1200, který mají v  Hradeckém OBI se prostě zhroutí svět.

 

FN Richelieu Správný tvar přídě podle plánu
FN Richelieu Seřezávání přídě do správného sklonu a tvaru
FN Richelieu Stav trupu po úpravě přídě
FN Richelieu Nový příďový úvaz...
FN Richelieu ... po usazení do přídě
FN Richelieu Celkový stav trupu po vykytování a před koupí epoxidu.

 

Podruhé

 

   To jsme ještě netušili, že s epoxidem to bude ještě horší. Po bitvě je hold každej generál. Zatímco se Barča projížděla po světě, já jsem trávil čas jak jinak než broušení, kytováním, broušením, kytováním a tak nějak dokola. Petra popadl činorodý třas a rozhodl se, že vyrobíme stojánek, ten se přece vždycky hodí. Zasněně se podíval na trup a popadl ze zdi, no jak to jen nazvat, takové malé modré udělátko. Jak se to jmenuje nemám tušení, ale v podstatě jde o spoustu cca 1 mm proužků plastu v kazetě. Proužky jsou jeden vedle druhého a tak dokáží velice věrně kopírovat jakýkoliv tvar, takže i trup lodi. Tvar jsme překreslili na překližku a protože nejsme žádná béčka, popadly jsme přímočarou pilu a jali se to vyříznout. Po asi dvou hodinovém dobrušování na požadovaný tvar, jsme při druhém dílu pokorně sáhli po lupínkové pilce, trvá to sice déle, ale toho dobrušování je decentně méně. Po dlouhé úvaze jsme se rozhodly pro stojánek na nožičkách protože ten bude mít určitě lepší stabilitu,než když dole bude rovná hrana. Čert ví jestli jsme udělali dobře, ale jelikož nás za to Keba pochválil (děkujeme Ti ó mocný) tak to asi nebyl tak úplně blbej nápad. Mělo to být hotové raz, dva, ale nebylo, což už nás rozhodně nemohlo překvapit. Dokonale to ale překvapilo Barču, protože když přijela, tak rozhodně nechápala, proč se zabýváme takovou maličkostí tak dlouho. Stojánek jsme vylepili filcem, aby trup lépe seděl. Vypadá dokonale,má jen drobnou vadu, nějak se nám kroutí, ale to je jen drobný detail, který nás rozhodně nemůže rozhodit. Až se to zatíží, tak to bude v pohodě, alespoň tomu skálopevně věříme.


   Odborným okem starých stavitelů bitevních lodí jsme shlédli plastový trup, abychom zjistili, že ty strašlivé čáry plánů dávají smysl a asi budeme přece jen řezat. Jak ale překreslit křivku na už hotový trup? Řešení se ukázalo jako naprosto triviální. Z plánů jsme zkopírovali příď v měřítku 1:1 v pohledu z bokorysu, vystřihli z papíru a překreslili na trup. Trošku nás zaskočil náběh na úvaz dole na kýlu lodě. Na plastovém modelu byl taky a tak jsme se rozhodli, že se tím nenecháme znechutit a náš model bude mít úvaz taky, nejsme přece maketáři. Keba nás ujistil, že materiálu je tam spousta,ať vezmeme prostě pilník a zabrousíme to. To jsme tedy ihned zavrhli jako naprosto neprofesionální. Půjčili jsme si od kamaráda modelářskou brusku Proxoon, uvažuji o její koupi a tak by bylo dobré ji nejdřív vyzkoušet. Nasadili jsme rozbrušovací kotouček, zabzučeli vysoké otáčky a kotouček se zakousl do trupu. Škoda, že mu jeho přesvědčení nevydrželo dlouho a rozletěl se. Že by to bylo tím, že se vám nesmí chvět ruka a kotouček musí být opravdu kolmo? Každopádně druhý kotouček to vydržel. A na přídi se objevila nádherná křivka která jakoby vypadla přímo z plánu. Jen ten úvaz tam chyběl. Pomohl 2 mm plech. Práce s ním tedy nic moc. Stříhat se to téměř nedá a tak přišel ke slovu pilník. Brousit a kytovat nebo pilovat, to už je snad jedno a železo je mi vážně bližší materiál. Drážka se ukázala jako poněkud tvrdší oříšek. Naštěstí i tady pomohl Proxoon a jeho rozbrušovačka. Nejdříve jsme vybrousili tenkou drážku, kterou jsme rozšířili malou frézkou. Vypadá to velice jednoduše, ale je to práce na dost dlouho. Když čas tak letí. Po nějaké době jsme zjistili, že bude možná jednodušší o něco zkrátit část úvazu zasazeného v lodi než se snažit udělat hlubší drážku. Ke slovu přišel i pilník, kterým jsme dopilovali konečný tvar a náběhovou hranu. Mírné nerovnosti které vznikly v trupu se prostě dokytují (Ježíši, já už mluvím jako Keba). Při pohledu na plány jsme zjistili, ze to nejsou smítka, ale otvory v úvazu. Tož jsme vzali malé vrtáčky cca. průměr 0,6 a dovrtali je. Už se těším jak nám naši více než hodinovou práci zatáhne barva a stejně to nebude vidět. Nejsme přece maketáři. Ale na úvaz jsem vážně hrdej, když nic jiného, tak alespoň tahle část lodi je téměř dokonalá.


   Člověk by řekl, že jsme skoro nic neudělali a víkend zase zmizel v nenávratnu, ale to nás přece nemůže rozhodit. Odjížděl jsem s pocitem dobře vykonané práce. Stačí už jen maličkost, vymazat trup epoxidem a můžou se usazovat motory, hřídele, paluba …. Má mysl se rozlétla k výšinám, konečně něco co už bude vidět.


   V pondělí mi Petr volal, že na mě nebude čekat, namíchá epoxid a vymaže trup, alespoň to do pátku zaschne. Proběhli takové hlášky jak si omylem na trup sedl, ale co, to se my chlapi jen tak škádlíme. Zvláštní bylo, že mi volal i v úterý. Jak dlouho že má ten epoxid asi tak zavadat? Keba říkal, že za 12 hodin je zavadlej a za 24 hodin je v pohodě. No náš epoxid i po 24 hodinách zvesela tekl a rozhodně nejevil žádné známky zavadnutí. Nevadí, v návodu píšou něco o 4-5 dnech, jen žádnou paniku. Do pátku to bude jako beton. Středa, zavadnul Ne, teče Čtvrtek, zavadnul Ne, teče Hele nehoupeš mě Neeeeeeeee, fakt teče Kebův optimismus pravil, "nic si z toho kluci nedělejte, čím dýl to tvrdne tím je ten epoxid pak kvalitnější". Poznámky o tom, že o tvrdnutí nemůže být ani řeči, protože náš epoxid nejenže netvrdne,ale ani se netváří jakoby zavadal prostě ignoroval. Pátek, zavadnul Ne, teče V sobotu jsem se vypravil na místo. Pořád jsem doufal, že přece jen zavadnul. Nezavadnul, ba naopak, vesele tekl dál. Do smíchu nebylo vůbec nikomu. Desítky hodin práce se najednou zdály jako naprosto nepodstatné, protože epoxid se rozhodl, že jako tekoucímu mu bude rozhodně lépe. Co dál? Přece to nevyhodíme. V OBI nám totiž prodali epoxid s jakýmsi podivným urychlovačem a ten tedy rozhodně nepůsobí jako tvrdící složka. Prostě jim z balení upadla p11 a tak tam dali něco jiného, on si to nějaký trouba přece koupí. Aaach jo, proč zrovna já? Na druhém balení byla klasická p11 a vzorek v mističce krásně tvrdnul, urychlovač v druhé mističce se nějaké tvrdnutí ani nepokoušel předstírat. Vymýšleli jsme různé plány a nakonec zvítězil ten, pokusit se modelářskou fixírkou na kompresoru vystříkat trup, třeba to zareaguje. Plán to byl skvělý a my jsme mu opravdu moc věřili. Vše jsme připravili, naplnili lahvičku pod fixírkou p11, vzal jsem si ochranné brýle a respirátor. Položil trup na zem a 2x stříknul. To co následovalo lze jednoduše popsat snad jen jako apokalypsu. Vyvalil se neuvěřitelně agresivní dým a nehledě na trup pod našima nohama jsme vyrazili ke dveřím garáže s jediným přáním, vzduch! Ani to nás neodradilo. Vynesli jsme trup ven a rozhodli se pokusit dílo dodělat. Polystyrénový respirátor se ukázal jako naprosto nedostatečný. Nevím kde Petr v tom svém království pokladů vyhrabal uhlíkový respirátor, ale doufali jsme, že spolu s čerstvým vzduchem se nám bude dařit lépe. Upřímně řečeno to nebylo o moc lepší, ale trup jsme srdnatě vystříkali p11. Jako pyrotechnický efekt to bylo jednoznačně dokonalé, Richelieu ani v Dakaru takhle nedýmila, ale naše poleptané sliznice už nebyly tak působivé. Trup jsme uložili a šli s nadějí v srdci spát.

 
   Snídaně chutnala nějak podivně, igelit opravdu není moje oblíbená poživatina a tak jsme vyrazili obhlídnout trup. Tekl. V tu chvíli jsme měli chuť trup rozšlapat.Opravdu jsme nikdo neměli tu nejmenší náladu pokračovat. Kebův optimismus byl ten tam a na otázku co s tím máme asi tak dělat, nám velmi vtipně poradil, abychom se pořádně rozhlédli a až najdeme dostatečně velký kontejner, tak tam milou Richelieu zaparkovali. Už jsem opravdu neměl daleko k tomu to udělat a ten trup jsem začínal nenávidět opravdu nefalšovaným vztekem. Raděj jsme šli natírat střechu, alespoň nějaká smysluplná činnost. Pobyt na čerstvém vzduchu mi udělal vážně dobře, výhled ze střechy je taky poměrně fajn a tak jsem si vymýval štětce a tu mě něco napadlo. Čím se vlastně ta pryskyřice rozpouští No acetonem, čím jiným? A co kdybych zkusil ten trup prostě vyčistit acetonem No za zkoušku přece nic nedám. Sedl jsem si, vzal láhev acetonu, kupu starých hadrů a pustil se do trupu. Po dýmící p11 byl těkající aceton procházka růžovou zahradou. Nalít, vytřít a to opakovat do doby než už to nelepilo. Nebyla to žádná sranda, ale zase tak strašné to také nebylo, asi už si zvykám. Za cca. 2 hoďky byl trup vytřený a jen občas někde trošku lepil. To se dalo dočistit. Svitla nám nová naděje. Namíchali jsme nový epoxid a začali trup znovu vytírat. Šlo to nádherně, až na to že jsme do první várky dali trošku víc p11 a nějak mi tam zaschnul štětec, mrška nešel vytáhnout, ale byl to jasný důkaz, že tenhle epoxid opravdu tvrdne. Dokonce i Barča přiložila štětec k dílu. Trup byl vymazaný a teď jsme kolem něj všichni chodili po špičkách a doufali, že zavadne. Neuvěřitelné se stalo skutečností, trup zavadl a světe div se dokonce i zatvrdnul. Občas mi sice někde ukápl aceton na vykytovaný trup, ale to je malina, to se přece jen překytuje, vybrousí, překytuje, vybrousí …

 

FN Richelieu  Tekoucí epoxid...
FN Richelieu  A vznesl se oblak P11, který na dlouhou dobu změnil naše chuťové vjemy.
FN Richelieu  Marťani !!!
FN Richelieu  Nátěr trupu již tuhnoucím epoxidem.

 

Potřetí

 

   P11 vesele dokouřila, chuťové vjemy a všechny sliznice se dostaly do normálu a byl tu čas zase vytáhnout trup z jeho suchého doku. Na srovnání paluby jsem si sám netroufnul a tak padla volba na Kebu, jako na statného ošetřovatele. Pravda, trup ještě i po týdnu decentně lepil, ale to bylo způsobeno stále se vypařujícím acetonem. Monča potřebovala nějaké doklady (ona po mě pořád něco chce ), tak jsem sebou vzal i trup. Keba uviděl už téměř suchý trup a zazářily mu oči. Rázem klesl na všechny čtyři, ale jak jsem záhy zjistil, nebylo to úžasem nad naším dílem, ale tím, že ihned trup začal porovnávat s plánem. Na mnoho minut pro něj přestal existovat okolní svět. V rukou se mu objevily různé lištičky a kolíčky, pomocí kterých kontroloval křivky trupu. Poté vynesl nemilosrdný verdikt, že jedno žebro se přece jen pohnulo a trup se bude muset ještě mírně upravit. Kromě žebra ještě mírně strhnout příď, pak ještě záď, ale jinak je to poměrně v pohodě. Jak je sakra možné, že ho nic nerozhodí? Na to všechno je ještě dost času, nejdřív se usadí hřídele a paluba.


   Takže jsem měl čas a začal přemýšlet co dál. Chtělo to nějakou méně nebezpečnou akci pro mě i mé okolí. Na nějaké složitější akce nebylo ani pomyšlení, tak jsem se rozhodl zasednout k počítači a dělat něco čemu bych i mohl rozumět. Do skeneru jsem založil plány FN Richelieu a jal se je převézt do řeči jedniček a nul. Naskenoval jsem si dělové věže a začal přemýšlet nad tím, jak je vlastně udělat. Začal jsem si do plánů dělat různé barevné čáry a snažil se z nich udělat rozvin. Strávil jsem nad tím mnoho nocí a každý způsob, který jsem vymyslel, se ukázal jako neproveditelný. Hlavní dělové věže jsou tak nějak šikmé ze všech stran a najít správný rozměr se prostě nedá. Spočítat to nešlo, odměřit také ne. Je tu sice ještě možnost ty věže trochu zjednodušit, maketa z téhle lodi stejně nikdy nebude, ale přece jen mi to nedá. Rád bych to zkusil alespoň v rámci svých možností, tedy možná spíše nemožností. Nakonec jsem se rozhodl pro pokus, ono to nějak vyjde. Vzal jsem veškeré známé rozměry a rozměry které jsem neznal, prostě vyšly z těch známých. Třeba to vyjde. Věže a nástavby by měly být z umělé hmoty, ale protože se s ní poměrně těžce pracuje, rozhodl jsem se nejdříve slepit si malý model z papíru. Vyšlo to velice dobře, jenže jsem si neuvědomil, že tloušťka papíru a umělé hmoty je přece jen trošku rozdíl. Někdy je 1mm nějak podezřele moc. Vytiskl jsem si na papír části dělové věže, pomocí špendlíku jsem je přenesl na tabulky plastu o síle 0,5 mm, vzal do ruky ocelové pravítko a jal se to všechno vyřezat. Řezat umělou hmotu je tedy dost velká dřina, nevím proč jsem si myslel jak to půjde lehce. Poctivě jsem vyřezával dílek po dílku a nadával na všechno a na každého. Když byly dílky vyřezány, vzal jsem do ruky gelové vteřinové lepidlo a dal se do lepení. Lepil jsem na tupo a začal pomalu chápat, že je někde chyba. Přilepil jsem na podklad 2 dílky, ale třetí byl nějak podezřele krátký. Ach jo, skleróza v mém věku. Kolikrát mi říkali abych nezapomněl na tloušťku materiálu. Ještě štěstí, že jsem vše kreslil na počítači v Corelu. Zasedl jsem za klávesnici a vše bylo za pár vteřin opraveno. Tož znovu a lépe. Některé dílky, u kterých jsem si nebyl jistý jak je vlastně budu lepit, jsem nechal trošku delší, zkrátit se dají přeci vždycky. Protože jsem byl už trochu vzteklej, tak jsem jednou za tu cedulku zabral trochu víc a ona mi krásně praskla podle naříznutého obrysu. Zkusil jsem to znova a zbavil se tak toho příšerného, pracného vyřezávání. Druhý pokus se vydařil už o poznání lépe. Když byl dílek o něco delší, tak se prostě přibrousil. Obvod věže krásně vyšel, jenže jak dál? Mezi vrchní částí věže a boky je jakási neidentifikovatelná plocha, protože je to šikmé ze všech stran a je to vlastně průnik několika šikmých rovin, není to v podstatě možné nijak změřit. Obvod byl hotový a protože jsem neznal přesné rozměry, tak jsem nejdříve za pomocí malé přepážky přilepil vrchní část věže, poté vyříznul jen přibližný rozměr boční stěny a natupo to přilepil do vymezeného prostoru. Po zatvrdnutí jsem vzal do ruky šmirgl a veškeré přesahy prostě obrousil. Světe div se, ono to vyšlo. Přední část jsem nelepil, protože ještě nemám hotová děla a dodělám to až bude vymyšlený celý mechanismus uložení děl. Obdivuji Kebova střílejícího Meskalera, pitomost, ale potěší to a v plánu je aby Richelieu časem dokázala něco podobného. Myslím, že si rozkreslené díly rozhodně nechám protože věž jsem určitě nelepil naposledy.

 

Rozestavěné dělové věže
Rozkreslená věž.


   Věž byla z větší částí hotová a teď přišel čas na barbetu, ve které je věž mírně zapuštěná. Ach jo, proč nemůže být taky něco jednoduchého, ten jeden milimetr přece nebude zase tak vidět. Jenže mi to stejně nedalo. Po mnoha slepých uličkách, které byly prostě nerealizovatelné, se najednou kdesi vzala myšlenka. Proč bych měl zapustit věž, když vlastně stačí kolem věže dolepit milimetrový kousek plastu a bude to vypadat stejně a nebude s tím žádná práce? Nápad tu je, ale teď ještě vymyslet barbetu. Přece jen by se ta věž mohla otáčet, ale když nebude opravdu kulatá, tak to asi bude problém. Tož se ji pokusím slepit. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi do toho nechtělo. Petr se mě ptal nad čím přemýšlím a když jsem mu to vysvětlil, pokýval hlavou a že prý popřemýšlí. Za chvilku přišel s nápadem, přesně ve stylu MONAKO.

 „A jaký to má mít průměr?“

 „No, podle plánů 70 mm, vnější.“

„A co kdyby si prostě vzal nějakou plechovku a udělal to z ní?“

Nastalo prohrabávání všech možných míst garáže, kde by se dala najít plechovka příslušných rozměrů. Jako naprosto vyhovující se ukázala plechovka od rajčatového protlaku. Protože se věže budou ještě dodělávat, uvidím jestli se osvědčí i dál a v nejhorším případě se bude lepit. Věže prozatím šly k ledu a nepokračuji na nich.

   Keba mezitím nevydržel a zarovnal příď i záď. Řeknu vám, že práce s ním je poměrně nuda, žádné překvapení, na všechno má odpověď nebo nějaké udělátko. Ve výjimečných případech ale taky překvapí.
   Přišel čas na usazování hřídelí. Všechno bylo připravené. Aby hřídele plnily svou funkci, musí být v trupu přilepené opravdu pevně. Rozhodnutí padlo na 10 minutový epoxidový tmel s kovovým plničem. Plnič má tu výhodu, že proti obyčejnému epoxidu značně snižuje pnutí a navíc jej lze tvarovat (alespoň mi to tvrdili). Protože je ve mně přeci jen ještě kousek strojaře, neuměl jsem si představit jak lze přesně usadit hřídele. Má ubohá hlava pracuje s podivnými hodnotami jako jsou mikrony. No, evidentně se mám ještě hodně co učit, protože milimetr přece taky není zase tak špatný rozměr. Tož jsme s Kebou domluvili datum, já sehnal tmel (pro jistotu 3 různé) a vyrazil ke Kebově skříni. Monika byla pryč a tak bylo bojiště volné. Keba se také připravil a koupil si na trup nové frézy. Trup jsme posadili na zem a Keba na mě významně mrknul. Tak úplně jsem to nepochopil, což se mi stalo málem osudné. Vrták se zabořil do trupu a mě se rázem vybavily ty hodiny strávené kytováním. Pochopil jsem, že budu mít ještě spoustu možností se v tomto odvětví rozhodně zdokonalit. V trupu se objevili 4 příšerné díry, které se neustále rozšiřovaly. Nu což, asi se vážně nedá nic dělat. Hřídele jsme neustále dopasovávali podle plánů. Tu byl špatně sklon, tu zase rozteč, zkrátka fajn strávené 3 hodinky. Kdyby ten tmel neztvrdnul, tak to nejspíš pasujeme dodnes. Každopádně jsou hřídele nakonec usazené a nevypadá to vůbec špatně.


   Protože zbyla ještě chvilka času, došlo i na opravování mírných chybek, které vznikly při stavbě trupu. Žebra jsou sice přesně podle plánků, jenže v plánku je dost podstatná chybka v jejich výšce. Nezbývá tedy než trup v určitých místech mírně nastavit, protože osazení nevychází tak docela přesně, jak by mělo. Za pomocí smrkových lišt se zvedl do potřebné výšky. Pokud máte naprosto mylnou představu, že lišty je nejlepší řezat lupínkovou pilku, tak vězte že tomu tak rozhodně není. Keba vzal do ruky zahradnické nůžky a k mému úžasu lišty prostě ustřihnul na požadovaný rozměr. Tomu se prostě říká jemná modelařina. Když už byl trup, alespoň z části upraven a hřídele usazené, putoval zase do svého suchého doku pod topením, kde mu tedy rozhodně přeji šťastné svátky, protože do nového roku se nejspíš neuvidíme. Myslím, že si oba od sebe potřebujeme náležitě odpočinout. Jo, a abych nezapomněl, ŠTASTNÉ A VESELÉ I VÁM !

 

Trup je připraven k akci.
Poklepat, přeměřit, poklepat, přeměřit...
Jak se z malé dírky dělá dírka velká a to celkem čtyřikrát.
Hlavně vodorovně! Že to bude nakřivo nevadí.
Osvědčené kolíčky na prádlo opět našly svoje uplatnění.
Tak nějak podobně budou usazeny v trupu motory.
....a uděláme šmik !
"Tak řez povedeme tudy !"
Schválně! Kdo uhádne co si Nex právě myslí.
Šílený smích šíleného modeláře.

 

Pokračování příště...

 

Další pokračování
 

Nex