18.2.2004
Rok 2000 měl být původně pro nás lodní modeláře, kteří stavíme makety a jsme takoví blázni, že s našimi výtvory dokonce závodíme rokem klidu. Bylo po Mistrovství světa v Halle a náš domácí Seriál mistrovství ČR kategorie NS se podle mínění většiny dal ještě odjet se starými maketami. Pouze pár jedinců mělo nachystáno na tuto sezónu něco nového. Ostatní doufali, že do příštího mistrovství světa (rok 2001) dodělají již drahná léta rozestavěné modely. K nim jsem samozřejmě patřil i já. Nějaké zvěsti o možném konání mistrovství Evropy jsem vůbec nebral vážně a pěkně opatrně a pouze na malou chvilku jsem vstupoval do dílny, abych pokračoval na rozestavěné maketě. Zima se většinou ptá, co jsme dělali v létě a se stejně protivnou otázkou pak přijde zase léto, to nepočítám manželku, která tuto otázku klade skoro denně. Mne se tentokrát ovšem zeptal někdo jiný.
Naprostým šokem tedy pro mne byl telefonát státního trenéra (i
v našem koni je tato funkce) Zdenka Tomáška, kde mi radostně oznamoval,
že NAVIGA nám, tedy České republice, přiklepla organizaci prvního
mistrovství Evropy sekce F - NS. Výsledky ze seriál a nedostatek
lepších a závodit ochotných maketářů vedla k mé nominaci do
reprezentace ve třídě F 2A.
Stál jsem před problémem. Co teď? Vyvinout šílené tempo a pokusit
se dodělat již asi 6 let rozestavěný model do F 2A, šáhnout do skříně
pro koupenou stavebnici od Billing Boutu a bez větší naděje na
úspěch začít klasickou stavbu, anebo nedělat nic. Ze všeho nejlepším
řešením se mi jevilo to třetí, až do chvíle, kdy jsem v Praze
v modelářské prodejně objevil krabici s nádhernou fotkou německé
záchranářské lodi. To bylo někdy před vánocemi. Celé vánoční svátky
trvalo mé rozhodování, až konečně zvítězila domněnka, že postavit kit
pro třídu F 4B bude ze všeho nerychlejší. Nějak jsem zapomněl na
doby, kdy jsem stavěl kity letadel a ani stále živé vzpomínky na stavbu
PT 15 od TAMIYE ve spolupráci se synem mne nevarovaly.
Rozhodnutí bylo, ale zase nebyla stavebnice. Konečně koncem ledna jsem
si ji slavnostně dovezl domů.
Stavebnice - jedná se o výrobek firmy REVELL, podle údajů
jednoho časopisu by to ovšem měla být stará, převzatá forma u nás kdysi
tak populární firmy FROG – nevím. Na obalu je opravdu pěkná
fotografie skutečné ARKONY, doprovázena drobnými fotografiemi
několika detailů. Číslo 5 značí, že stavebnice obsahuje více než
200 částí. Je zde uvedena ještě délka hotové lodi. Vnitřek
obsahuje jednotlivé licí rámečky, aršík kvalitních obtisků, samolepku,
návod s vícejazyčným popisem barev a dost jednoduché schéma stavby
lodi. Podle mne, nic pro začátečníka. Na první pohled, nádhera. Ale při
bližším průzkumu jednotlivých výlisků jsem dal za pravdu onomu
časopisu. S kvalitou taky staré stavebnice torpéďáku od TAMIYE
se to nedá srovnat - bohužel.
Řekl jsem si, co naplat a
dal se do práce. Většinou pracuji na více dílech najednou, něco tmelím,
něco schne, jiné detaily čekají na nátěr, však to znáte. Tady to ovšem
tak snadno nešlo. Třeba trup. Naštěstí je vylisován vcelku, ale ten můj
měl na levoboku, skoro uprostřed, bouli o průměru 30 mm a výšce
asi 2 mm. Tedy vybrousit a vyleštit. Naštěstí tam nebyly
bubliny. Pak bylo potřeba udělat do trupu všechny potřebné otvory.
Stavebnice je původně neplovoucí. Teď následovalo rozhodování, co dát
dovnitř. Na kormidla samozřejmě mikroservo, ale jeden motor nebo
dva? Loď v originálu má sice tři šrouby, ale kvůli tzv. nautickým
vlastnostem makety doporučuji použít jako funkční jen dva krajní
a to s protiběžnými vrtulemi. Ten prostřední jen jako atrapu.
Protože jsem nechtěl otravovat kamarády s výrobou rozvodovky, rozhodl
jsem se pro dva motory zapojené do série. Loď je ovšem tak malá, že
jsem byl nucen šáhnout po těch nejmenších co jsem doma našel – staré
mabuchi, které je možno najít ve většině hraček. Následovala volba
regulátoru. Volil jsem mezi zlatým HYTECEM a naším BELLEM.
Váhově byl výhodnější BELL. Teď bylo potřeba vše umístit do trupu a
dosáhnout přijatelného ponoru. Již v této fázi jsem od syna slyšel dost
časté poznámky o mini Titaniku. Vše se nakonec povedlo a loď (pouhý
trup) se ve vaně docela hbitě proháněla. Pak přišla ovšem důležitá
zkouška stálosti výkonu a jeden motor neslušně zapáchl a odešel.
Konkrétně zadní plastové čelo, které nemá ložisko se speklo kolem
hřídele. Motorů jsem v té době měl dost a tak jsem ho vyměnil a dál už
to chodilo OK. Jen tak pro zajímavost, hřídele a šrouby jsou od již
vzpomínané TAMIYE, konkrétně ze stavebnice YAMATO.
Před touto operací jsem ovšem musel dát trupu konečnou podobu, protože
paluba je vylisovaná v celku a jediné možné řešení je vše „na věčné
časy“ zalepit dovnitř a modlit se, aby člověk nemusel něco řešit za
motorovou přepážkou. Teprve teď, při lepení obtisků jsem si všiml, že
něco není v pořádku a nesedí návod s fotografií na obalu. Začal jsem
tedy horečně pátrat po příčině a brzo mi došlo, že se ve skutečnosti
jedná o dvě dost rozdílné lodi. Původně jsem se domníval, že stavebnice
některé detaily z fotografie prostě neobsahuje. Šáhl jsem tedy po onom
fenoménu jménem IMTERNET a začal hledat. Kdo mne chce následovat, nechť
zvolí v nějakém velkém a celosvětovém vyhledávači heslo „DGzRS“ ,
případně „LIFEBOAT“.
Dovolím si malou poznámku. Úplně stejně jsem při vyhledávání této lodě dopadl já. Fotografie této lodě jako by neexistovaly. Nakonec jsem jednu našel, kterou si můžete prohlídnout. Popravdě nejsem si zdaleka jist, zda je to skutečná Akrona.
Keba
Výsledkem bylo hodně
stažených fotografií německých záchranářských lodí, ale žádná nenesla
jméno Arkona. To jsem objevil pouze ve jmenných seznamech.
Přesto srovnávací a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že to co je
v krabici je výlisek sice stejně velké, ale podstatně starší lodi
BERLIN. Páni od REVELLU totiž pouze změnili krabici a obtiskový
aršík. Copak je zajímají nějací maketáři. Po krátké úvaze jsem se
rozhodl, že jednoduší bude upravit stavebnici, než dělat nové obtisky.
Dál jsem se již držel pouze fotografie na obalu a první straně návodu.
Většinu rozdílů se mi podařilo podchytit a dodělat, takže dneska je
skoro na 90% ARKONA. Ke konci stavby se přeci jen na internetu
objevila velmi kvalitní fotka skutečné ARKONY a dost mi pomohla.
Další rada maketářům. Než začnete stavět, je potřeba se rozhodnou,
kterou fotografii použijete, spíše předložíte, jako podklad pro
hodnocení stavby. Jsou bohužel v některých zásadních detailech odlišné.
Třeba umístění kotvy. Osobně jsem to vyřešil na ME tak, že jsem dodal
jen mini fotku z krabice a internetové podklady jsem rozhodčím vyrval
z rukou a zahodil. Znamenalo to sice nějaký bod za podklady dolů, ale
pořád lepší než přijít o body za stavbu.
K vlastní stavbě. Pokud budete stavět BERLIN a nepomýšlíte
na nějakou soutěž, držte se pouze návodu a udělejte si nové obtisky –
aspoň jméno lodi.
ARKONA v soutěžní podobě vyžaduje dost úprav. Nejen dílů ze
stavebnice, ale je potřeba vyrobit celou řadu doplňků a něco úplně
předělat. Nejvíce jsem se vyřádil na stožáru, zábradlí a pomocném
člunu. Ten je například úplně přestavěný. Na obalu jsou sice jeho
detaily, ale každá fotografie samozřejmě patří jiné lodi. Zábradlí u
Berlínu plné, je na Arkoně klasické trubkové, vypletené nějakou sítí,
tu jsem nahradil kusem záclony. Zábradlí je ovšem potřeba udělat znovu
z drátu, anebo jako já vyřezat výplně lupenkovou pilkou, doplnit
chybějící příčky a nalepit záclonu. V každém případě asi budete dělat
přední, ohnutý díl zábradlí. Při pokusu o dosažení potřebného oblouku
praská a nepomůže ani opatrné teplo – je to divná hmota, chová se úplně
jinak než letecké licí rámečky. Obtížně se kompletuje dolní a horní –
kormidelní paluba. Dále moc nesedí okna, raději jsem je udělal nová. Na
stožáru jsou přestavěna a doplněna světla, druhý radar, směrová a
všechny prutové antény. Doplnil jsem stupačky a lodní zvon. Nejvíce
práce vám jistě pomocná člun CASPAR. Doporučuji důkladně
prostudovat fotky a dodělat toho co nejvíce. Cekový dojem ze stavebnice
to zvedne minimálně o 50%.
S původním pohonem 2x mabuchi jsem odjel poslední závod seriálu v Bakově
a potom ještě mistrovství Slazska v Polsku. Dva týdny před ME v Bakově
jsme si udělali v Hulíně malé soustředění Moraváků a zde při asi 30
stupňové teplotě vzduchu mi těsně před koncem jízdy opět odešel jeden
motor. Nebyl jsem moc daleko od „šlápnutí“ na loď, ale byl jsem
přesvědčen, že jí mám dát ještě jednu příležitost. Motory šly do
popelnice a na jejich místo jeden motor z videokamery (používá se do
kompletů pro slowfly) s rozvodem a redukcí do pomala. Vše se kupodivu
podařilo přes jediný montážní otvor v palubě. Následovala zkouška
v dětském bazénku a zjištění, že mi štěstí nepřeje. I tento motor
odešel. Do Evropy zbývaly již je tři dny a tak jsme pouze vyměnili
ozubená kola v rozvodovce, snížili počet článků na 6 a osadili nový
motor MIG 280. Odzkoušení proběhlo opět jen v bazénku a odjížděl jsem
do Bakova s konstatováním, že to jede. První soutěžní jízda
v nepříjemných vlnách loď dokonale prověřila. Již v Polsku na mne sice
pokřikovali „ponorky / Kursk na start“, ale očekávání se nesplnilo.
Díky zásahu do konstrukce lodi, je dostatečně vlnotěsná (to není
překlep) a neteče do ní. Motor není ani po 7 minutách jízdy na plno
zahřátý a baterky v podstatě taky o ničem neví. Používám z již
uvedeného důvodu regulátor BELL, ale nebyla to nejšťastnější
volba. Chodí sice spolehlivě, ale má tak široký neutrál, že do
jemnějších manévrů jako je třeba přistávání do doku se nehodí. Tady
bych chtěl poprosit výrobce regulátorů. Udělejte něco jen pro maketáře,
ať nejsme odkázáni na regulátory původně určené pro auta, případně na
nějaké superdrahé speciály. Motor i regulátor krmím ze 6 článků 1100
mAh. Až pozdě jsem zjistil, že klidně stačila poloviční kapacita.
Protože baterie jsou za motorovou přepážkou a tudíž nejdou vyndat,
nabíjím je přímo v lodi. Vše ovládám dvoukanálem, který na makety úplně
stačí.
Jízdní vlastnosti jsou kupodivu velmi dobré. Loď vybavená MIGEM
spřevodovaným do pomala asi 1:1.8 je dostatečně rychlá a trup
spolehlivě odtlačuje i ve vlnách vodu stranou. Problémy jsou při
nízkých otáčkách motoru, které se díky regulátoru špatně udržují na
nějaké konstantní hladině. Zde loď špatně drží směr a je citlivá na
jakýkoliv pohyb vody. V plné jízdě je ovšem zase díky reakčnímu momentu
motoru trvale nahnuta na jednu stranu. Proto je v každém případě lepší
použít dva paralerně zapojené motory. Díky velmi výraznému zbarvení je
na hladině i ve vlnách dobře vidět a nemusíte mít strach, že ji
ztratíte z dohledu.
Pokud ARKONU postavíte aspoň tak špatně jako já, můžete s ní
klidně na každé maketářské závody a když ještě zajedete trať, nemusíte
se bát výsledku. Na bednu to určitě bude. Jedno upozornění nakonec.
Není to v žádném případě loď pro začátečníka a i zkušenější modelář
toho bude mít plné zuby. Ale výsledek za tu práci to stojí.
Odkazy:
http://www.dgzrs.de/Suche/index_suche.htm
Na vysvětlenou. Toto je velmi starý článek, který vyšel
v RCR. Ale snad i dnes trochu pomůže někomu, kdo si chce postavit
malou, ale pěknou maketu a je odhodlán pro to použít výše uvedený kit.
Moje Arkona je dnes již v důchodu a dost poničená. Nejezdím s ní a
to hlavně proto, že jsem došel k přesvědčení, že co je pod 500 mm se
nehodí na soutěžní ježdění. Tyto malé modely je potřeba neustále řídit
a problémy při přistávacím manévru jsou často nezvládnutelné. Modelem
pohne každá vlnka a proud.
Jinak ale hodně úspěchů při stavbě a rekreačních jízdách.
Ivan GRŇA
 |
 |
 |
 |