Letování nebo-li pájení

22.12.2005

Na internetu jsem našel neúplné informace o letování, správněji řečeno o měkkém pájení. Odstranil jsem nesmysly, zavádějící informace, doplnil chybějící z vlastní zkušenosti. Nejsem tedy v pravé smyslu autor.

Myslím, že modelařina je činnost kde se bez pájení neobejdeme. Poměrně často se stane, že potřebujeme něco přiletovat. Například uklepaný kabel, konektor, odrušovací kondenzátor, led diodu apod.

 

Raději letovat, nebo lisovat ?

box_moto_poradny_letovaniOba spoje jsou rovnocenné a záleží pouze na nás k čemu se přikloníme. Na konektory jsou k mání speciální lisovací kleště, ale jsou dost drahý. Pokud k nim nemáme přístup, nezbývá než letovat. Takže pokud se rozhodneme pro pájení musíme zachovat určitý technologický postup.

Pokud opravujeme přerušený kablík se zachovalým konektorem, osvědčilo se uštípnout původní tak, aby zůstalo asi půl centimetru kabelu, oholit, očistit, zkroutit, naletovat, přetáhnout bužírkou (kterou jsme samozřejmě na kabel předem, ještě před sletováním, navlékli - dosti častá chyba) a máme velice pěkný spoj, který je k nerozeznání od původního.

Pokud chceme dát konektor nový, třeba proto, že ten starý je už moc volný nebo zoxidovaný, a nemáme zmíněné lisovací kleště, je lepší nový konektor naletovat, než se jej snažit zalisovat třeba kombinačkami. Letovaný spoj (dobře letovaný) je totiž stoprocentně spolehlivý na rozdíl od pochybně lisovaného. Někdy je možné původní lisovaný konektor šroubovákem nebo nožem rozevřít, vsunout nový drát a kleštěmi (ne štípačkami)ho znovu zalisovat. Takovýto spoj ale každopádně ještě zapájíme.

 

Čím letovat?

box_moto_poradny_letovaniNejdříve si povíme, čím letovat. V zásadě jsou tyto druhy páječek:

 transformátorová páječka - ta je v praxi běžnější a přes některé její nedostatky je pájení s ní trochu snazší a méně náročné na počet rukou. K letování s trafopáječkou je zapotřebí minimálně tří rukou.

páječky s topným tělískem, tzv. stáložárné, tzv. pájecí stanice, mezi které můžeme zařadit páječky na butan, které nepotřebují zdroj elektrického proudu, což se někdy může docela hodit. Páječky s topným tělískem jsou lepší z toho důvodu, že se pájka (to je ten tzv.cín, kterým se letuje) nepřehřívá tak snadno jako u trafopáječek, ale zase u letování s nimi je zapotřebí o jednu ruku víc, tj.minimálně čtyři kusy i s prstíkama.

Z předešlého textu vyplývá, že je dobré k letování přizvat kamaráda, který je schopný bez remcání přidržet to, co letujete. Tento kamarád není nutný v případě extrémní šikovnosti, případně se dá nahradit třeba kolíčkem na prádlo. Dále se nedoporučuje kamarád, kterému se třesou ruce.

Kromě páječky budeme potřebovat ještě pájku, to jest tzv. trubičkový cín. No, on to není tak úplně cín, ale jeho slitina s olovem, ale říká se tomu cín. To pro případné rejpaly. A trubičkový se mu říká proto, že v něm je v tenké komůrce tavidlo, což je látka oficiálně usnadňující pájení, ale bez které pájet vůbec nejde. Takže jedině trubičkový cín s tavidlem a nic jiného. Pozor ale, aby byl na měkké pájení. To znamená, že má nižší teplotu tání. Jinak bychom mohli taky třeba v obchodě dostat cín na letování okapů, se kterým trafopájka nehne. Navíc by tento cín měl mít kovově lesklý vzhled. Jestli máte doma úplně šedivý cín po dědovi, je lepší koupit nový.

Poslední věcí, kterou budeme potřebovat, je kalafuna, což je právě to tavidlo. Dá se koupit v elektroprodejně v malém kovovém kelímku za pár korun nebo v hudebninách (mažou se s ní smyčce). Anebo taky v drogerii (používá se taky na paření prasat). Kalafuna je vlastně pryskyřice jehličnatých stromů, používá se na letování už strašně dlouho a funguje velice dobře. Prodávají se různé pájecí vodičky a pasty, ale ty stejně většinou obsahují kalafunu, takže pokud letujeme měď a její slitiny, což je v elektrotechnice nejčastější, vystačíme v pohodě s kalafunou. Speciální vodičky potřebujeme zejména na pájení pozinkovaných, poniklovaných, nerezových a jiných, v elektrotechnice neobvyklých povrchů. Jedině se snad může hodit pájecí kapalina na nikl, protože některé konektory bývají poniklované.

 

Tak a teď k vlastnímu pájení

Hrot páječky (u trafopáječek tzv. smyčka) musí být pocínovaný. Pokud není, musíme ho pocínovat. Jinak není možné správně letovat. Malý tip: k trafopájkám se prodávají náhradní smyčky, které se ale většinou prakticky nedají normálně pocínovat (musí se pracně oškrábat a ošmirglovat). Nekupujte je. Je lepší vzít obyčejný měděný drát odpovídajícího průměru (obvykle vyhoví průřez 1,5mm) a délky a smyčku si udělat. Dále je nutné smyčku vyměnit, když je na špičce zeslabená, protože se používáním ztenčuje (měď se rozpouští v cínu), stoupá teplota a box_moto_poradny_letovanicín se přepaluje. Novou měděnou smyčku nebo hrot pocínujeme snadno.

Teď se budu věnovat trafopáječkám, u páječek s tělískem je vše podobné. Takže zapneme páječku a špičku ponoříme do kalafuny, která se začne tavit. Páječku nedržíme nikdy zapnutou příliš dlouho. Vždycky jenom tak, jak je nutné, aby se nám hrot nepřepaloval. Na hrot nabereme trochu roztavené kalafuny a přidáme trochu cínu. Pokud je hrot čistý, cín se okamžitě rozlije a udělá kapku, která přilne ke smyčce, rozseje se v jejím ohybu a pokoví smyčku zvenčí. Pokud se tak nestane, je smyčka zřejmě zoxidovaná, nebo jinak znečištěná - očistit, oškrábat, zopakovat. Velmi důležité je nedržet páječku zapnutou příliš dlouho. Vždycky jen tak, aby se letovaný díl prohřál, cín se rozlil tak jak potřebujeme, maximálně o 1-2 sekundy déle, jinak se cín spálí, zešedne a dostane takovou krupičkovitou strukturu. Když se toto stane a to při letování nebo když se nám přepálí kalafuna, je třeba horký hrot nebo letovaný díl utřít do bavlněného hadříku a setřít spálený cín a zbytky tavidla. Cínovat už netřeba, smyčka nebo díl už zůstávají pocínované. Pokud ne, tak jste to všechno udělali úplně špatně.

 

Jak tedy letovat kabely a konektory?

V podstatě stejně, jako jsme cínovali hrot páječky. Kabel nebo konektor musí být čistý a mít kovový lesk. Pokud nemá, je třeba jej očistit do lesku - buď chemicky, pokud víte jak, ale mnohem častěji opatrným oškrábáním, třeba nožíkem. Ideální (na jemné kontakty) jsou speciální tužky, které místo tuhy mají svazek skelných vláken. Ty výborně čistí oxidy a nepoškrábou měď. Další možnost je jemný (zrnitost 200 a víc) smirek. Kdo chce nasadit chemii, může zkusit směs koncentrovaných kyselin (octová, fosforečná a dusičná). To ale má smysl jen u velkého čištění, vyžaduje čistotu a velkou opatrnost.

Chemie je ale výtečná při čištění pletených drátů, kde je to jinak o nervy. U kabelů je nutno očistit všechny jednotlivé drátky a nejen povrch zkrouceného vodiče. Nemá cenu zkoušet letovat na neočištěný povrch - většinou to dopadne špatně, protože se cín nerozlije, vy se snažíte to pořádně ohřát až se cín spálí, na kabelu se vám úplně rozteče izolace apod.

Na (otřenou) smyčku páječky nabereme trochu tavidla, potom trochu cínu, a pak to celé přiložíme ke zmíněnému kabelu nebo konektoru. Pokud je vše v pořádku, cín se rozlije a pocínuje povrch nebo u kabelu zateče pěkně mezi jednotlivé drátky lanka. Je-li třeba, přidáváme během letování průběžně.

 

Pokud nedosáhneme kýženého výsledku, jsou možné v podstatě tři příčiny závady:

box_moto_poradny_letovaniNízká teplota - cín se nerozlije, dělá kuličky, nebo jiné divné šušně (tzv. studeňák).

Vysoká teplota - cín zešedne, zoxiduje, zkrupičkovatí (sice závada, ale spoj je funkční).

Špatně očištěný povrch nebo málo tavidla - cín se nerozlije, dělá kuličky a nakonec ho přepálíte.

Pokud se nám podaří úspěšně pocínovat obě části budoucího spoje, máme vyhráno. Pak už stačí jenom pocínované části přiložit k sobě a malým množstvím cínu sletovat. Samozřejmě, že zase za použití tavidla. To je důležité - mezi každým letováním namočit hrot do tavidla. Nikdy se nesnažte sletovat přímo nepocínované povrchy, vždycky napřed pocínovat. Spoj by měl vzniknout skoro úplně sám, cín se rovnoměrně rozlije, přebytek zůstane na hrotu páječky. Nepřehřát! Pokud se nám cín táhne za páječkou, dělá takovou špičku, je málo tavidla, pokud zešedne a zkrupičkovatí, je to přehřátý.

Důležité je během stydnutí se spojem nehýbat. Pokud se vám anebo kamarádovi třesou ruce, opřete si je. Nesnažte se urychlovat stydnutí spoje například foukáním nebo, nedejbože, ponořením do vody!

Správně provedený spoj má kovově lesklý vzhled a cín jakoby nabíhá na kov do ztracena (konkávní tvar kapky). Pokud dělá kapky, nebo jiné oblé tvary, je to špatně (studeňák). Tento způsob letování, ač je nejpoužívanější, není zcela správný. Správnější je způsob používaný u páječek s topným tělískem, kdy páječkou ohříváme předmět potřený tavidlem a současně přidáváme cín, ale tento způsob je trochu obtížnější a vyžaduje obě ruce volné. S trafopájkou to jde taky, ale nesmí být stále zapnutá. Prostě necháme na hrotu trošku cínu, aby po dotyku s ohřívaným spojem se lépe přenášelo teplo, přidáme kalafunu a jakmile je spoj prohřátý, přiložíme cín a ten se krásně rozlije. Chce to ale praxi, abychom mezitím nespálili izolaci. Kdo pájí častěji, může si v lahvičce rozpustit kalafunu v lihu nebo toluenu a před pájením potřít spoj tímto roztokem. Kupované roztoky s kalafunou sice rychleji schnou, ale hůře se pájejí a jsou dražší.

Zbytky tavidla se dají dobře odstranit třeba lihem, technickým benzínem nebo perchlorethylénem. Funkci to sice nevadí, protože zbytky kalafuny na rozdíl od některých jiných tavidel (např. těch na nikl) nepůsobí korozivně, ale není to hezký. Když už si dáte tu práci s letováním, je lepší ty připečený zbytky setřít. A kdo je úplný puntičkář, může spoj přetřít barvou, lakem nebo jiným ochranným nátěrem. No a to je asi tak vše přátelé

PS: Do pájení tzv. plošných spojů se pouštějte až dostanete určitou rutinu, jsou velmi citlivé na přehřátí. A hlavně trafopájkou nikdy neletujte IO obvody !

 

Karel Kalcik